Autoři rozehrávají příběh dvou sester, jejichž životy ve společenském postavení velmi kontrastují. Ve spletité story na sebe tvůrci vrší motivy dvojnictví a dvojjedinosti. Ke slovu přijde i příběh Pygmaliona, sochaře, který se tak zamiloval do svého díla, až ožilo.
Druhá půle Pekla se navíc zlomí do přízračného a filozofujícího hororu. To aby se ukázalo, že se tady hraje (ale bohužel hlavně mluví) o lásce, imaginaci či fantazii - tedy našich představách. Tvůrci se navrch rozhodli materializovat peklo, které může každý zažít vnitřně, ať už jde o tvůrčí muka, ztrátu milované bytosti či mučivě osudovou lásku.
Peklu chybí důvěryhodnost
Muzikál bývá spojován s jistou nenáročností a čirou zábavou. Mošův scénář je však v syžetu zašmodrchaný a myšlenkově překombinovaný. Půdorys příběhu autor namíchal z dramaticky dráždivých substancí, jako jsou ufetované děti ulice v kontrastu s nóbl společností. Scenáristická přepjatost však dílo okrádá o důvěryhodnost. Psychologická nepřesvědčivost vztahů (hlavní hrdina je necitelný, protože mu otec v mládí týral psa) a figur (homosexuální sochař naráz vzplane láskou k ženě) mají na této vratkosti a plytkosti lví podíl.
Složitá dějová konstrukce kontrastuje s jednoduchými písničkami. Není nouze o rýmy typu "jednoduše do duše". Snaha o velké myšlenkové přesahy tady vyšla naprázdno možná kvůli dramaturgické neujasněnosti mnoha motivů a metafor.
Moša-režisér přitom stojí o několik stupňů nad Mošou-autorem. Umí efektně překupovat dění na jevišti, daří se mu práce se sborovými čísly. Režijně nelze hře tolik vytknout. Autor hudby Zdenek Merta nabídl roztodivnou všehochuť. Zazní zde názvuky cajdáků jako ze slavných amerických muzikálů, místy šanson, ke slovu přijde ohlas lidové písně nebo Requiem.
Mnohost a rozdílnost hudebních inspirací také přispívá k roztřepenému vjemu z celé inscenace. Hlavní chybou v této "osudové komedii", jak s ironickou hořkostí Moša a Merta svůj muzikál nazvali, je přemrštěnost, sebevážnost sdělení a možná i totální absence humoru. Celé toto balábile končí konstatováním, že "větší než Bůh a podstatnější než láska" je sen a fantazie.
A zazní finále hrdinů, že se za nic nevzdají lásky... Jevištní zhmotňování imaginace je úkol pekelně těžký, ač nebesky záslužný. Důležité je, aby obrazotvornost srozumitelně a bez falešných kliček proudila k divákům a nezůstala jen v hlavách tvůrců. Bude čestné přiznat, že tentokrát to nevyšlo.
ZDENEK MERTA, STANISLAV MOŠA - Peklo
Městské divadlo Brno, režie Stanislav Moša, délka představení 185 minut.
Hodnocení: 30 %
