V posledních letech se stále častěji setkáváme s pojmem nezávislá (volná) kultura a s problémy s ním spojenými. Zoufalý nedostatek vhodných prostor pro vznik nových kulturních center, liknavost úředníků ve všech sférách státní zprávy od obecních úřadů až po ministerstva a nedostatek finančních prostředků jsou základními a nejpalčivějšími obtížemi, se kterými se provozovatelé tzv. nezávislé kultury každodenně setkávají. Na druhé straně je však nutné zmínit nepopiratelné úspěchy v podobě stovek ba tisíců úspěšně zorganizovaných akcí, které se zastáncům tohoto fenoménu zastřešujícího široké spektrum kulturních aktivit podařilo uskutečnit i přes již zmiňované obtíže. Následující interview s Jaroslavem Raušerem ze Žižkovské divadelní společnosti, spravující Palác Akropolis je prvním z řady rozhovorů s provozovateli volné kultury v Praze, kteří se touto cestou pokusí osvětlit své problémy i úspěchy s nezávislou kulturou v hlavním městě.
Jak byste definoval výraz volná kultura?
Volnou kulturu osobně chápu jako činnost, která vychází ze soukromé iniciativy jednotlivců, nebo skupin, jejímž cílem je prezentovat na základě vysokých kvalitativních parametrů kulturní a umělecká díla ve všech oblastech tvorby. Samotná činnost subjektů působících v oblasti volné kultury je podřízena tržním zákonům a není subvencována ze státních zdrojů; nebo jsou tyto subvence v dimenzi několika procentních bodů (do5%- 20%). Jedná se tedy o subjekty, které by se dali označit starším termínem “nezávislé”. Toto označení je však velmi nepřesné a v minulosti byl jeho význam zastřen mnoha neadekvátními interpretacemi.
Základní smysl volné kultury vidím v její svobodnosti. Máme svobodu ve výběru jednotlivých témat, ve výběru prezentovaných umělců, svobodu v nastavení ekonomických kritérií. Volná kultura s sebou tak přináší přirozené a transparentní vyjádření občanských svobod, které nám demokratický systém zaručuje. Domnívám se, že volná kultura je jedním ze základních článků občanské společnosti budované “zespoda”; je aktivitou svobodných občanů pro svobodné občany. Bez nadsázky mohu říci, že volná kultura za posledních deset let zásadním způsobem přetvořila kulturní charakter republiky, a že všechny stěžejní kulturní projekty byly a jsou postaveny na jejích základních principech – tedy, že jsou produkovány soukromými subjekty za zcela tržních podmínek.
Jaká je koncepce Paláce Akropolis a v čem vidíte jeho přínos na pražské kulturní scéně?
Programová náplň a koncepce Paláce Akropolis byla již od roku 1991 zcela jasná: prezentovat nezávislé divadlo, hudbu a další kulturní aktivity v míře, která zde dosud neměla obdoby. Na počátku se o programovou náplň starali především lidé okolo Pražské Pětky (Vorel, Vávra, Cabani) a prostor byl chápán jako ryze generační. Tehdy panoval porevoluční, oficiální, avšak nesmyslný názor, že kultura si na sebe má vydělat sama. Teprve mnohem později mnoho lidí pochopilo, že kultura si na sebe nejen nemůže sama vydělat, ale musí být i dotována. Kultura je nadstavbovou složkou společnosti a vypovídá o její úrovni. Dnes je Palác Akropolis mnohem otevřenější; snažíme se nabídnou velmi široký, důvěryhodný a atraktivní program, který by měl oslovit lidi ve věku od 18 do 35 let. Důležité je zůstat nezávislými, naše výhoda spočívá v pružnosti a schopnosti riskovat a rychle reagovat na změny a trendy, které státní sektor zpracovává a vyhodnocuje až po mnohem delší době.
Jsem si vědom toho, že fungujeme i jako jakýsi “odrazový můstek” pro jednotlivé umělce a kulturní seskupení. Ti si u nás “udělají” dobré jméno a posléze obvykle odcházejí do sféry s lepším finančním zázemím. Obecně však chápu Palác Akropolis jako prostor pro uvědomění si sebe sama a rozšíření kulturních obzorů. A proto se musím znovu vrátit k politice. Pokud mládež dostane od vládnoucí generace malý prostor na vzdělání a sebeuvědomění a bude mít omezené kulturní a společenské vyžití, jsou již teď budoucí následky zcela zjevné - část bude emigrovat, část zpasivní a část se stane agresivnější. Jako celek však budou oproti těm co žijí v kulturně vyspělých západních zemích hendikepováni. Na západě totiž politici již pochopili, že je výhodnější (i s ohledem na vlastní kariéru) dát mládeži přiměřeně toho, oč si žádá, než ji nechat mlátit na demonstracích. Nemluvě o tom, že tato mládež jim stejně později bude vyměřovat důchodové zabezpečení. Mám-li se však vrátit k druhé části otázky, musím poněkud neskromně odpovědět, že bez Paláce Akropolis by pražská nezávislá kulturní scéna nebyla tím, čím je. Náš program je v mnoha ohledech velmi progresivní a neotřelý a často prezentuje umělce, které by jinak český divák a posluchač neměl možnost spatřit. Zaměřujeme se nejen na oblast divadla, ale nabízíme širokou škálu hudebních, tanečních, multimediálních a dalších často i výrazově velmi specifických programů.
V čem tkví největší problémy tzv. volné kultury, konkrétně Paláce Akropolis?
Nejzásadnějším problémem jsou pro nás i další subjekty pohybující se v této oblasti samozřejmě peníze a financování jednotlivých projektů. Proto se stále častěji začíná hovořit o systému tzv. “vícezdrojového financování kultury”. Prakticky jde o to, že se ve většině tržně rozvinutých evropských zemí na financování kulturních center nejvýraznější měrou podílejí obce – až 60 % finančních prostředků a zbylé náklady jsou financování z dalších zdrojů (zisky z prodeje vstupenek, sponzoři, atd.). V České republice a dalších zemích bývalého východního bloku však subvence obvykle tvoří jen 5-25% podíl na celkovém rozpočtu kulturních center. Palác Akropolis by tak teoreticky měl místo 2,5 mil. korun, jako je tomu dnes, získávat ročně na dotacích něco kolem 8 mil. korun. Nemluvě o programu, který by měl být subvencován z dalších zdrojů, obzvláště v případě, kdy je náš komerční hudební provoz absurdně limitován jen do 22.00 hodiny.
Nemůžeme od mladých lidí chtít, aby za současné ekonomické situace platili za vystoupení zahraničního umělce 350-500 korun. Bez vyšších dotací se však tato situace nejen nestabilizuje, ale obávám se i zhorší.
Letos v létě se Akropolis bohužel stala obětí bulvární kampaně, kterou dost dobře nechápu , ale která cíleně vede ke zničení celého projektu. V návaznosti na naše finanční problémy jsem zaslechl velmi absurdní názor, že “Akropolis je skvělá, ale byla by lepší bez té agentury jež ji provozuje (bez agentury, která projekt vymyslela, zrealizovala a od počátku úspěšně řídí)”.
Stali jsme se obětí několika lživých článků a nepodložených výroků uveřejněných v médiích, které zastupují názory určité skupiny lidí, která tak veřejně deklamuje svou odbornou a politickou nekompetentnost. Jedná se v podstatě o urputnou snahu o tiché a skryté novodobé znárodnění. Snahou těchto lidí je udělat z fungujícího a úspěšného kulturního centra cosi, co známe z dob minulých. Ve své podstatě tak reprezentují cíl mocensky ovládat kulturu a současně se vyhnout jakékoliv osobní zodpovědnosti. To se jim však díky jasné prozíravosti zastupitelů M.č.Prahy 3 nepodařilo. Palác Akropolis nadále zůstává jedním z nejprogresivnějších a nejúspěšnějších center nezávislé kultury v Praze.
 Palác Akropolis |
