Autorka ji sama režírovala a obsadila do ní například Magdalénu Sidonovou, Igora Chmelu či Pavla Lišku.
* Bylo těžší napsat divadelní hru než scénář?
To se ukáže s premiérou. Bavilo mě to, proto se mi psalo dobře. Divadelní hra je pro mě nová forma, která nutí k soustředěnosti, protože autora omezuje prostorem a fyzickými možnostmi. Na druhou stranu divadlo ze své podstaty v sobě nese větší abstrakci, diváci přistupují na metaforu snadněji než ve filmu.
* Neříkala jste si během režírování, že jste si na sebe jako autorka v některých místech připravila pasti?
Inklinuji k realističnosti, tím nemám na mysli jen děj, ale především dialogy, které píšu hodně civilní. Ale na divadle funguje jiná civilnost než ve filmu. Měla jsem však velké štěstí na obsazení, herci, se kterými hru zkouším, dokážou naštěstí být i ve velmi civilním projevu výrazní.
* Petr Zelenka svůj dramatický debut úspěšně zfilmoval. Lákalo by vás převést i Záplavy na plátno?
Musím se přiznat, že jsem na to nepomyslela. Postavy jsou zavřené většinou v domě, kam voda nikdy nedojde a povodně k nim pronikají jen skrze obrazovku. Takhle postavená situace se podle mě mnohem víc hodí pro divadelní hru. Navíc do příběhu vstupují i nerealistické prvky, jako jsou duchové, což si ve filmu také neumím moc dobře představit. V divadle si můžete víc dovolit.
* Hlavním motivem hry je změna. Potřebujeme katastrofy, abychom si potřebu změny uvědomili?
Málokdy se člověk vnitřně změní za stavu, kdy se nic neděje. Spouštěčem nemusí být zrovna katastrofy, někdy stačí i drobnosti. Hlubší změny však nenastávají samy od sebe. Tendence člověka setrvávat ve stavu, který mu sice příliš nevyhovuje, ale nějak v klidu funguje, je hrozně silná. Na druhou stranu - když pohromy nepřijdou zvenčí, člověk si je často vyrobí sám.
* Závěr mi připomíná Ibsenovu Noru, kde hrdinka musí také opustit domov, aby se osvobodila...
Nora mě nenapadla, ale něco na tom je. Nejde však o emancipaci žen vůči světu mužů, ale o emancipaci vnitřní, která se týká obou pohlaví. Emancipace jako dozrání osobnosti. Člověk se musí zbavit hysterického strachu ze samoty a naučit se být sám se sebou. To je nezbytné, aby mohl žít s partnerem. Být s někým jen proto, abych nebyla sama, mi připadá jako chabý důvod. O tomhle je vlastně celá hra: dnešní společnost předpokládá, že lidé dospějí v osobnosti sami od sebe, neexistuje žádná síla, která by jim byla nápomocná. Staré kultury to měly lépe zařízené, iniciační obřady mohly naznačit, jak těžký přerod do skutečné dospělosti je.
* Jak jste přišla na rámec povodní?
Všichni jsme je zažili. Většina také pomohla, třeba poslala peníze, ale skutečný krok, nechat někoho cizího vstoupit do svého soukromí a ubytovat ho ve svém domě, to dokáže udělat málokdo. Tak jsem přišla na postavu, která do situace vstoupí zvenčí. Hra je také o komunikaci, kterou dnes používáme spíš jako maskování, schovávání se za slova. Lidé, kteří se neznají a nemají zavedené komunikační vzorce, si budují vztah, jenž není zanesený zavedenými komunikačními modely.
