Vždyť do The Good, The Bad & The Queen angažoval basáka Clash, kytaristu Verve a jako bubeníka zakladatele afrobeatu. Tady je rozhovor se všemi čtyřmi gentlemany – o tom, proč je jejich deska o západním Londýně a proč Damona pořád pronásleduje Clint Eastwood.
Objasni nám, jak vznikla deska The Good, The Bad & The Queen?
Damon Albarn: Ta deska vlastně začala vznikat už s poslední písničkou, kterou nahráli kompletní Blur. Ta věc se jmenuje Music Is My Radar a je tam takový verš „Tony Allen mě roztančil“. Díky tomu mě Tony oslovil a dělal jsem mu jednu píseň na album Home Cooking. Sešli jsme se ve studiu, jamovali jsme a taky jsme pak s Paulem a Simonem jeli k němu do Lagosu, kde jsme se dali dohromady s celou kupou místních muzikantů s cílem natočit album. Jenže po návratu do Londýna jsem zjistil, že to není přesně to pravé ořechové a celou tu nahrávku jsme vlastně použili jen jako odrazový můstek. Vzali jsme z toho nějaké rytmické základy, pak se kolem začal motat Danger Mouse, pak se Paul začal víc zajímat o mix a deska The Good, The Bad & The Queen byla na světě.
Většina z té desky je hodně o západním Londýně. Kdy ses rozhodl, že chceš nahrát album zrovna o Londýně?
Damon Albarn: Hned jak jsme se potkali s Paulem, věděl jsem, že mám v tomhle silného parťáka. Když jsem žil s Justine (Justine Frischmannovou, kytaristkou a zpěvačkou kapely Elastica – pozn. překl.), tak jsme si to místo tak nějak romantizovali, no a pak jsem potkal Paula, který vlastně je živoucí historií západního Londýna a tím se to všechno nakoplo.
Paul Simonon: Dělat desku o západním Londýně pro mě není nic novýho, protože už když jsme začínali s The Clash, tak jsme psali o věcech, který se děly u nás před barákem, který nás ovlivňovaly. Jenže jak je člověk starší, jak procestuje svět, tak najednou vidí věci v jiný perspektivě – nemůžete prostě pořád psát o tom, jaký je to žít na podpoře. Takže v jistým smyslu jsem navázal na starý časy, ale pohledem staršího – vyzrálejšího – chlapa.
Damon Albarn: Takže je tam trochu západního Londýna, trochu Nigérie, trochu Wiganu – je to prostě kosmopolitní deska. Z velké většiny jsme ji opravdu nahrávali v západním Londýně, ale hodně toho vznikalo i dole v hrabství Devon.
Teď mě napadají dvě otázky: co je to vlastně za muziku a co jste to vlastně za kapelu?
Damon Albarn: Je tam určitě cítit afrobeat, což znamená určitá improvizace. Ale na druhou stranu jsou tam i pasáže hodně zprodukované.
Paul Simonon: Damon pracuje tím způsobem, že se věci neustále vyvíjejí. Jsou lidi, kteří napíšou song, dají ti akordy, dají ti text a je to. Ale Damon rád hledá, což je pro mě jako pro muzikanta skvělý, protože můžu přijít a říct: „Sorry, ale tohle se mi nelíbí, pojďme to zkusit trochu jinak“ nebo „já si to trochu změním“. Někdy nazkoušíte nějakou věc, jdete do studia, nahrajete to a zní to strašně. A v týhle fázi je dobrý umět s tím něco udělat. Vlastně není nic hroznějšího než nadrtit nějakou věc a pak ji bez rozmyslu nahrát. Protože cestou do studia můžete přijít o ten feeling, kterej je vůbec nejdůležitější.
Simon Tong: Takže takhle deska vznikala hodně přes improvizaci. Někdo něco zahrál, někdo k tomu něco přidal a buď se z toho něco vylouplo, nebo jsme to nechali jen tak. Když jsme skončili s nahráváním, tak jsme měli dohromady čtyřiadvacet písní, z nichž některý jsme pak samozřejmě pohřbili.
Když to srovnáme s posledním Damonovým projektem Gorillaz, tak to má zase jiný zvuk a jiný line-up...
Simon Tong: Když jsem se podílel na The Gorillaz, tak zvlášť při koncertech to bylo obrovské seskupení asi dvaceti lidí v orchestru a pak všichni ti rappeři. Takže bylo hodně osvěžující najednou zase být součástí čtyřčlenné kapely, bylo to jako návrat ke kořenům. To byla asi ta největší změna. Dělat muziku bezprostředně, bez příkras, neustále se nechat překvapovat.
Tony Allen: V jednoduchosti je krása. Vy si říkáte, co je na tom asi tak složitého – udělat jednoduchou věc. Ale ve skutečnosti je to moc moc složité. Vyzkoušeli jsme několik basáků, vždycky přišli a pak najednou měli hrozně práce, ale pak se objevil Paul a my jsme hned věděli, že jsme našli tu basovou jednoduchost, kterou hledáme. Hned jsme říkali: „Pozor, teď musíme začít pořádně makat, protože je tu Paul a to je Pan Basák. Ten zná přesně tu genialitu jednoduchosti, stejně jako Damon. Damon je pro mě génius. Díky tomu jak pracuje – přesně tak to má být. Je to prostě Pan Muzikant.
Takže jste najednou měli Paula Simonona z The Clash, co ten říkal stylu muziky, který měl najednou hrát?
Paul Simonon: Je tam od všeho něco: je tam spaghetti western, je tam reggae, rock´n´roll, je tam prostě všechno. Ze všeho nejvíc je to vlastně folk, možná bych to nazval drsnou folkovou muzikou.
Celý rozhovor najdete v únorovém vydání časopisu Filter!
