Alanis Morissette - festival Colours of Ostrava 2012, den třetí

Alanis Morissette - festival Colours of Ostrava 2012, den třetí | foto: Marek Dvořáček, iDNES.cz

RECENZE: Alanis Morissette je na nové desce dospělá, nudná a opakuje se

  • 6
Pokud máte intimní vztah k desce Jagged Little Pill, kterou kanadská zpěvačka Alanis Morissette vydala před sedmnácti lety coby dvacítka frustrovaná jedním bezvýchodným vztahem, její osmé album Havoc and Bright Lights si raději ani nepouštějte.

Z bouřlivé zpěvačky, která svým zpěvem uměla rozproudit velké emoce a zčásti pomohla definovat zvuk poprocku devadesátých let, totiž vyrostla obyčejná a poněkud nudná mamina, jež má ráda soft rock. I když jsou profesionálně odvedené, stěží najdete jediný důvod, proč si nové, do sterilního zvuku obalené a spirituálním blábolením infikované písničky pustit znovu. Alanis Morissette totiž zůstala muzikantsky vězet v bezpečné pasti popových elektronických smyček a kytar hudební produkce devadesátých let.

Z jejího nadání jako by dnes zbývala jen rutina. Když se rozezní úvodní song nazvaný Guardian, hned na první dobrou vám bude jasné, jakáže to přijde gradace v refrénu po klidné sloce i že do toho za chvíli začne brnkat piano. Zpěvačka, jejíž hlas a nasazení kdysi rozbíjely okenní tabulky, dnes zkrátka nezvládne víc než zkopírovat sama sebe, včetně pár "orientálních" motivů. Smutné je, že z desky lze těžko usoudit, jestli ji to baví, zní spíš, jako by ji točila v pauze mezi meditací a hodinou jógy.

Rozpaky, které po sobě zanechala koncertem na festivalu Colours of Ostrava, s deskou Havoc and Bright Lights rozhodně nesmazala. Spíš se po tápání na předchozích nahrávkách zřejmě natrvalo zařadila mezi umělce, kterým dospělost příliš nesluší.

Fotogalerie

Novými písničkami totiž sama kapituluje před faktem, že nejlepší desku natočila před sedmnácti lety. Tím pro ni veškerá snaha, motivace a ambice dokázat víc skončily. I jediný pokus vybočit směrem k lehkému elektro zvuku v písničce Woman Down končí v uřvaném refrénu – to, co se odehrává před ním, je asi nejlepším momentem desky. Škoda, protože – i když už jen v odlescích minulosti – hlas Alanis Morissette v sobě má pořád jistou nezpochybnitelnou sílu. Je smutné, když ho propůjčuje vyloženým hloupostem, jakou je písnička Celebrity, vousatá a hysterická stejně jako její téma.

Havoc and Bright Lights je od začátku do konce retro nahrávka, jejíž schopnost přenést vás radostně zpátky alespoň o dekádu a půl selhává. Neexistuje důvod, proč si raději nepustit dobové desky, na kterých jsou na rozdíl od novinky i hity. Těžko říct, který masochista by chtěl, aby jeho mládí bylo ve vzpomínkách vrásčité.

Hodnocení MF DNES: 40 %