RECENZE: Dámská záležitost. Nětrebko zpívala Aidu v Metropolitní

Metropolitní opera zahájila už třináctou sezonu přenosů do světových kin. Hned na úvod nasadila hvězdnou Annu Nětrebko. Ta v roli Aidy ukázala, že její kariéra v pravý čas vrcholí. Navíc měla skvělou partnerku.

Verdiho Aidu už Metropolitní opera odvysílala do kin dvakrát, v letech 2009 a 2012. V druhém přenosu zazářila ukrajinská sopranistka Liudmyla Monastyrská. Zazářit v Aidě není rozhodně snadné, jde o obtížnou a dlouhou roli, naznačující mimořádné kvality její první interpretky, české sopranistky Teresy Stolzové. Hlas se musí mimo jiné doslova vznášet, ztišovat se ve výškách, pěvkyně ale musí i výrazně a zřetelně deklamovat.

Giuseppe Verdi: Aida

70 %

Dirigent: Nicola Luisotti

Režie: Sonja Frisell

Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Anděl, Praha, 6. října 2018

Teď tedy přišel přenos číslo 3, pod taktovkou Nicoly Luisottiho a zase s jiným obsazením v čele s Nětrebko. Ta má - čistě teoreticky - přece jen o číslo menší hlas než její kolegyně z minulého přenosu, ale zatímco Monastyrská je ryzí vokalistka, která přezpívá part dokonale jako hudební nástroj, Nětrebko je lepší interpretka a navíc osobnost s jevištním charismatem. Reprodukovaný poslech přirozeně nemusí odpovídat dojmu v hledišti divadla, ale i z přenosu bylo zřejmé, že Nětrebko - tak jako v jiných rolích - ani v Aidě nedělá chyby. Disciplinovaně zpívá přesně v mezích svého hlasu, nepřepíná ho a je schopna z něj dostat maximum výrazu, včetně Verdiho dynamických předpisů. Třebaže její hlas je o něco těžší a temnější než býval, uchovává si lyrickou krásu a nejeví žádné známky opotřebovanosti.

Dobrá lekce

Není neslušné říct, že Nětrebko bylo nedávno 47 let. Když před lety začínala, mohlo to vypadat, že se prostě objevila další marketingová hvězdička, která za čas zhasne. Jenže Nětrebko překvapila. Způsob, jakým si vystavěla kariéru, jak obezřetně postupovala od lehčích rolí a třeba zrovna Aidu si přibrala až nedávno, by měli povinně jako lekci studovat všichni ti pěvci (a pěvkyně), kteří (a které) si myslí, že ve třiceti mohou zpívat kde co - až jim hlasivky vypoví službu.

Nětrebko měla navíc po boku výjimečnou představitelku Amneris, Aidiny rivalky. Gruzínská mezzosopranistka Anita Rachvelishvili předváděla svěží opulentní hlas s přirozeně hutnými a barevnými hloubkami a herecky se jí podařilo vyvolat i soucit s pyšnou a žárlivou, ale nešťastnou princeznou. Tohle představení se vyvinulo v takříkajíc dámskou záležitost, jakkoli solidní byly výkony, které podali barytonista Quinn Kelsey (Aidin otec Amonasro), Dmitrij Beloselskij (velekněz Ramfis) a Ryan Speedo Green (egyptský král).

Hlavní muž opery, do Aidy zamilovaný vojevůdce Radames, totiž daleko zaostával za svými kolegy a hlavně kolegyněmi. Lotyšský tenorista Aleksandrs Antonenko zpíval tak, že by to bylo špatně i na poslední regionální scéně: uřvaně, těžce, násilně, s tóny ledabyle zavěšovanými kamsi do prostoru. K horším stránkám patřila i okoukaná, kýčovitá inscenace Sonji Frisellové, představující opačný extrém k nesmyslným aktualizacím. Nětrebko a Rachvelishvili by si zasloužily něco nápaditějšího.