Z filmu Adelheid

Z filmu Adelheid | foto: Bonton Home Video

Adelheid dříve narážela na tanky, teď čelí bitvě o digitalizaci

  • 3
Bývalý voják západní armády coby poválečný správce majetku po zajatém nacistovi potká jeho dceru – jenže láska tu nemá šanci. To je ve zkratce obsah Adelheid, která se dnes vrací do kin. Film Františka Vláčila narážel v době svého vzniku na okupační tanky, nyní jej provází bitva o digitalizaci.

František Vláčil natočil Adelheid podle předlohy Vladimíra Körnera s Petrem Čepkem a Emmou Černou v hlavních rolích jako svůj vůbec první barevný projekt. Tehdy měl potíže jiného rázu: kvůli invazi v srpnu 1968 se muselo natáčení ze sklonku léta posunout k podzimu, za normalizace šel film do trezoru a režisér na pár let takříkajíc od válu.

Návrat restaurovaného díla do kin se tedy mohl stát důstojnou, ač pozdní poctou. Jenže místo toho nabila Adelheid zbraně pro nové kolo bitky o digitalizaci starších děl, zuřící mezi některými tvůrci a Národním filmovým archivem.

Vleklý spor se vede stále o totéž. Filmařům vadí, že k procesu digitalizace nejsou zváni tvůrci děl, jejich dědici ani jiní odborníci, hlavně mistři obrazu, a že se dělá v zahraničí levnou metodou, která národní poklady znehodnocuje. Někteří proto žádají odvolání šéfa archivu.

Ale archiv se brání, že dodržuje veškeré zákony a normy, že tvůrci by chtěli svá díla během technických úprav dodatečně „vylepšovat“, a zve novináře na exkurzi do maďarských laboratoří, které konkurz na digitalizaci českých děl vyhrály.

Také digitální verze Adelheid nevznikla doma, nýbrž v rámci mezinárodního projektu, jehož jménem prohlásil vedoucí filmového oddělení Norské národní knihovny Lars Gaustad, že „celý postup byl v souladu s odbornými postupy ve špičkových evropských filmových archivech“.

Na kontrolní projekci dorazili odborníci z Centra poradenství a analytických služeb Akademie múzických umění v Praze, které o posudek požádala filmová producentka Helena Uldrichová, dcera a dědička autorských práv kameramana filmu Adelheid Františka Uldricha. Byl mezi nimi také Vladimír Smutný, nositel šesti Českých lvů za nejlepší kameru, který se divil: „Copak může být tvář herce v jedné scéně bezdůvodně do zelena a poté zase do modra?“

V celkovém hodnocení odborníků pak zaznělo, že digitalizovaná verze „nedosáhla v žádném ohledu kvality původní filmové kopie, nelze ji tedy označit za původní dílo, vznikla bez odborné restaurátorské kontroly a vědomí i souhlasu majitelů autorských práv, proto ji nedoporučujeme k veřejné projekci“.

Archiv tradičně nesouhlasí, podle něj se „úpravy jasu a barvy obrazu dělaly s odkazem k referenční kopii a s kvalifikovaným přihlédnutím k dobovému způsobu prezentace i s ohledem na stárnutí materiálu“.

Spor leží na stole ministra kultury Daniela Hermana, jehož úřad je zřizovatelem Národního filmového archivu. Podle Hermana nemůže ministerstvo výsledky digitalizace odborně komentovat. „Archiv je povinen cílit na maximálně věrnou původní podobu filmu, zároveň je třeba respektovat odlišný názor a najít takové řešení, které nebude nadále odbornou veřejnost rozdělovat,“ uvedl Herman pro ČTK se slibem, že jeho resort uspořádá na dané téma kulatý stůl.

Což uvítá také Helena Uldrichová, jejíž otec snímal vedle Adelheid i jiné Vláčilovy filmy – Údolí včel, Pověst o stříbrné jedli či Pasáčka z doliny. „Upřímně doufám, že ve velmi krátké době se podaří zorganizovat debatu všech zúčastněných stran nad věcným řešením koncepcí restaurování klenotů české kinematografie,“ věří Uldrichová.

„Mediálních přestřelek bylo příliš a nechci k nim víc přidávat, nicméně po zkušenostech s Adelheid jsem připravena se té diskuse zúčastnit a pokud možno přispět k hledání dohody. Myslím, že tvůrci, kteří vytvořili tak skvělé věci jako Adelheid, si to zaslouží,“ shrnuje dcera kameramana, jenž zemřel roku 2013. Předtím stihl dohlížet na digitální restauraci Vláčilovy Markety Lazarové, která se však dělala v české firmě UPP.