GLOSA: Plachetka uvedl své „děti“ na koncertě. Nebo to byla besídka?

Basbarytonista Adam Plachetka vystoupil v sobotu na Pražském jaru, ale tentokrát především proto, aby představil čtyři mladé pěvce z Česka i Slovenska. Projekt to byl sympatický, přesto vyvolal otázky.

Adam Plachetka a jeho hosté na koncertě v Rudolfinu | foto: Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Plachetka je pořád velmi mladý a třebaže dostal šance na renomovaných scénách, v operním světě se zatím stále postupně představuje a učí. Doma už ale požívá hvězdného statutu, což má klady i zápory. Jeho snaha upozornit na další zpěváky je sama o sobě vítaná.

Navíc pod hlavičkou Pražského jara a ve spolupráci se Zámkem Liteň, pečujícím o odkaz slavné české pěvkyně Jarmily Novotné. Proč ne, pokud se účinkující i repertoár vyberou tak, aby akce svou úrovní připomínala špičkový hudební festival a ne školní koncert nebo besídku.

Sám Plachetka se představil pouze v duetech a tercetech, jinak dal prostor kolegům. Z nich tenorista Petr Nekoranec si sóla vybral relativně nejlépe, když zazpíval Ferranda z Mozartovy opery Cosi fan tutte a árii Tonia z Donizettiho Dcery pluku, v níž vytáhl i sadu vysokých céček. Lehký útlý hlas mu zní nenásilně a příjemně, zatím se ale soustřeďuje na překonání technických překážek, takže je to všechno příliš opatrné, subtilní, bez energie – ale třeba z Nekorance jednou vyroste český Juan Diego Flórez.

Adam Plachetka uvádí mladé pěvce

60 %

Pražské jaro

Dvořákova síň Rudolfina, 23.května 2015

Barytonistovi Romanu Hozovi se hlas párkrát pěkně a barevně rozezněl, ale proč si musel vybrat takové kabinetní kousky jako Leporello z Dona Giovanniho a Riccardo z Belliniho Puritánů? V prvním musí zpěvák hlasem sehrát svéráznou přehlídku Giovanniho lásek, v druhém pak vzepřít, rozbalit a naplnit emocemi impozantní oblouky. V podání začátečníka obojí nutně působí jen jako nudná školní etuda.

Chtělo by to dozor

Oba mladí muži jsou však aspoň na nějaké cestě, která nemusí být slepá. Sopranistce Michaele Kuštekové však v ukázkách z Mozarta a Donizettiho vycházelo z hrdla víc vibrata než vypěstovaného, mladistvě znějícího a ohebného zvuku. A mezzosopranistka Simona Mrázová působila, jakoby se začala učit zpívat teprve minulý měsíc, ještě neměla žádný dech a nevěděla, jak vlastně utvořit tóny a fráze, natož podat árii z Rossiniho Tancreda.

Na závěr si všichni za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který dirigoval Tomáš Brauner, zazpívali finále z druhého aktu Rossiniho Lazebníka sevillského a poté „kolektivně“ i tři přídavky, včetně přípitku z La traviaty. Ohlas byl přirozeně velký, ale Pražské jaro by mělo příště uplatnit přísnější dramaturgický dozor a do podoby večera více mluvit.

A Plachetka by v některém z dalších ročníků mohl pro srovnání pozvat mladé kolegy třeba z Vídeňské státní opery. Aby všichni – včetně zdejších učitelů zpěvu - slyšeli, co se ve světě čeká od zpěváků, kteří vůbec chtějí mít šanci na nějakou kariéru.