RECENZE: Na dvoře faraona a královny Nefertiti. Obřad, jenž bere dech

Opera Achnaton od Philipa Glasse byla jedním z nejsilnějších projektů, jaké za dvanáctiletou historii svých kinopřenosů nabídla Metropolitní opera. Divák si mimo jiné s potěšením uvědomil, že opera je nejen hudební, ale i výtvarné umění.

Achnaton měl světovou premiéru roku 1984 ve Stuttgartu a Glass v něm ve sledu obrazů a s využitím staroegyptských textů vytvořil jakousi fantazii inspirovanou stejnojmenným egyptským faraonem, jenž žil ve 14. století př. Kr. a během své krátké vlády se pokusil polyteistické náboženství nahradit uctíváním jediného boha – slunce. Navíc byl manželem legendární Nefertiti, jejíž busta je v současnosti vystavena v jednom z berlínských muzeí.

Glassova hudba by se dala se svými nekonečnými repeticemi a melodickými útržky označit jako sofistikovaná triviálnost, kterou ostatně tento skladatel sdílí s nejedním géniem minulosti. Hypnotizuje už sama o sobě, zvlášť když Glass má skvělý cit pro proporce a umí zacházet s nástroji a jejich barvami, třebaže hlavní nápad v tomto případě zapříčinily vnější okolnosti – v době prvního uvedení byla stuttgartská opera v rekonstrukci, hrálo se v náhradním, ovšem menším divadle, a Glass tedy přizpůsobil orchestr tak, že vypustil celou sekci houslí. Hudba tím nabyla zvláštně potemnělého charakteru. Dílo by se svým kontemplativním, přesto efektním charakterem dalo velice volně přirovnat k baroknímu oratoriu.

 Achnaton je součástí trilogie věnované mužům, kteří měnili svět – patří do ní i Satyagraha, již Metropolitní odvysílala roku 2011. Režie se stejně jako tehdy ujal Phelim McDermott, který hypnotický Glassův hudební svět přetvořil do neméně působivého jevištního tvaru. Při sledování aktualizací starých látek, které se v dnešní době podobají jako vejce vejci, si člověk často klade otázku, za co vlastně dostává honorář kostýmní výtvarník, když většinu civilu si sólisté mohou přinést ze svého šatníku. Nuže, při sledování inscenace Glassovy opery byla taková otázka zbytečná. A je trochu paradox, že výtvarnou fantazii si šlo užívat právě v opeře, staré jen pětatřicet let. Ať už to byly kostýmy, především impozantní „korunovační“ roucho Achnatona, inspirované nejen starým Egyptem, ale i evropskou renesancí, anebo líčení, jež samo o sobě připomínalo artefakty.

Kontratenorista v roli faraona

Philip Glass: Achnaton

90 %

Dirigent: Karen Kamensek

Režie: Phelim McDermott

Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Anděl, 23.listopadu 2019

Těžko soudit, jaký dojem měli diváci v hledišti, před kamerou to každopádně vypadalo impozantně, stejně jako pomalé, obřadné pohyby připomínající zpomalený film či snad ožívající hieroglyfy. Gesta všech účinkujících doslova vyrůstala z hudby. A třebaže nad avizovaným zapojením žonglérů člověk mohl povytáhnout obočí, nakonec i ty míčky jakoby létaly přesně podle hudebních motivů. Dílo končí zabitím Achnatona, korunovací Tutanchamóna a kratičkou exkurzí do současnosti, v níž profesor přednáší svým žákům o starém Egyptě, načež se opět zjevují duchové dávných egyptských vládců ve svých skvostných kostýmech –  tady by člověk přece jen intuitivně čekal nějakou ještě výraznější pointu, a to jak v samotném díle, tak v inscenaci.

Nicméně vyloženě slabá místa tato produkce, kterou hudebně nastudovala dirigentka Karen Kamensek, nemá, rozhodně není opulentní výpravou přehlcená. Naopak, díky strohé scéně spíš působí jednoduše a přímočaře. Faraóna Achnatona doslova probudil k životu kontratenorista Anthony Roth Constanzo, postavou i hlasem subtilní, ve své odosobněnosti však neobyčejně intenzivní, a neustále k sobě poutající pozornost. Jeho pomalé, rituální stoupání po schodech vstříc slunci na pozadí Glassovy hudby bylo ve svém napětí dechberoucí.

Neméně výrazné byly dvě dámy po jeho boku – islandská sopranistka Dísella Lárusdóttir jako Achnatonova matka Teje a americká mezzosopranistka J’Nai Bridges jako Nefertiti. Zajímavý kontrast představoval Zachary James, zpěvák a herec mohutné postavy, vystupující v opeře i na Broadwayi, který ztvárnil mluvenou roli Achnatonova otce a předchůdce Amenhotepa, jemuž Glass určil i roli jakéhosi komentátora a který umírajícího syna nakonec odnáší v náručí.