"Ale hráli jsme už sami," žertuje Angus Young, jehož krátké školní kalhoty a energie hodná jeho příjmení dají 12. června na pražském Strahově snadno zapomenout, že se pražský koncert AC/DC - jemuž bude předcházet vystoupení německých Rammstein - odehrává v osmadvacátém roce existence této kapely.
AC/DC vydali během kariéry sedmnáct řadových alb. Jakým způsobem jste z nich vybrali repertoár na letošní turné?
Je to těžké, to mi věřte, ale držíme se určitých zásad. Za prvé vždycky zahrajeme ty písničky, které každý od AC/DC zná. Za druhé nechceme vynechat žádnou etapu naší existence a za třetí se snažíme představit divákům i novou desku, aby kritici nešpičkovali, že spoléháme na osvědčené hity. V praxi to vypadá tak, že to vezmeme chronologicky od začátku kariéry až do současnosti. Naši muziku taky doprovází velká show, aby bylo nejen co poslouchat, ale i na co se dívat.
A baví vás hrát celá léta tytéž skladby, které každý zná?
Jakmile jednou písnička vznikne, součástí jejího života je i koncertní provedení. A my máme velké štěstí, protože vždycky, když ty písničky hrajeme, dostaví se vzrušení ze svěžesti a novosti, zvlášť pokud nejsme na turné dlouho. Písnička, kterou muzikant složí, je jako jeho dítě: za všech okolností ji bude navždy bezpodmínečně milovat.
Před deseti lety při vašem koncertě zemřeli tři lidé a vy jste přestali z bezpečnostních důvodů vystupovat na stadionech. Proč jste se na ně znovu vrátili?
Ta nehoda se ve skutečnosti stala v uzavřené hale, ale my jsme si při každém dalším koncertě chtěli být jisti, že je všechno pod kontrolou a nenastane chaos. A to se daleko snáze zabezpečuje uvnitř. Nikdy jsme se nebránili vystupování na stadionech nebo festivalech pod otevřeným nebem, i když tam hraje roli těžko předvídatelný faktor počasí. Problém je ale hlavně v tom, že když se sejde tolik lidí - a to nemusí jít zrovna o rockový koncert - může to být třeba demonstrace nebo fotbalový zápas, snadno dojde k nehodě. I když uděláte pro bezpečnost návštěvníků maximum, jistotu, že se nic nestane, nikdy nebudete mít větší než 99 procent.
Z loňské tragédie na festivalu v Roskilde byli obviněni Pearl Jam. Může kapela takové neštěstí zavinit? Nebo může mu naopak zabránit?
To je těžké. Lidé se chtějí bavit a kapela se je bavit snaží, to je její jediná vina. Také chceme, aby se lidé na našich koncertech bavili, a tak se o bezpečnost zajímáme především před vystoupením. Při něm hrajeme, jak nejlépe umíme, a starost o bezpečí našich příznivců přenecháváme jiným.
Osmadvacet let hrajete s AC/DC prakticky stejnou hudbu a při nahrávání nepoužíváte žádné nové technologie, mohou vaši příznivci zaznamenat vůbec nějaké změny?
Doufejme, že se zlepšujeme ve skládání písniček i v jejich provedení. I když máme svůj styl a zvuk, nikdy jsme se nespoléhali na nějaký vzorec, vždycky se nové písničky snažíme napsat jinak. Je umění složit písničky, které uchovávají náš styl, ale zároveň mají jistou originalitu. Lidé je přijmou a oblíbí si je, i když okamžitě vědí, že to jsou AC/DC.
Nikdy vás nenapadlo obohatit svou hudbu o nové prvky?
Nikdy. Na začátku byly dvě kytary, basa, bicí a zpěv, neexistovaly videoklipy. Lidé nás mohli vidět jen živě. Připadalo nám hloupé nahrát písničku s pěti kytarami nebo s orchestrem ve studiu, protože co bychom si počali na koncertě? Buď to zahrajete v normálním složení a lidé si řeknou, že je to chudé a špatné, nebo si vezmete orchestr s sebou na turné, a to není žádná legrace. Takže jsme se snažili o jednoduchost a přímočarost. Zastáváme koneckonců názor, že rock'n'roll stojí na kytarách, tak se podle toho taky chováme.
To je recept na vaši dlouhověkost? Jednoduchost a přímočarost?
Možná. A také stále stejná energie. Tu jsme neztratili po cestě ani ji nevyměnili za popularitu jako mnozí jiní. Naši příznivci vědí, co od nás mohou očekávat. Někdy vám chlápek, co kope díru, řekne o stavbě silnice mnohem víc než inženýři, co vymysleli projekt.
Jste jednou z mála slavných kapel, která nikdy nenatočila žádnou coververzi. Proč vás tato móda nezlákala?
Na počátku kariéry jsme na koncertech hráli klasiku - Chucka Berryho nebo Jerry Lee Lewise. Pak jsme zjistili, že dokážeme napsat vlastní písničky, které se lidem líbí, takže jsme došli k názoru, že nemáme něco takového zapotřebí.
Vás nikdy firma nenutila?
Samozřejmě se během těch let snažili, ale nám se vždycky podařilo stát si na svém, i díky tomu, že jsme vždycky měli kolem sebe hodně lidí, kteří nás podporovali. Kromě toho jsme šli postupně nahoru, takže jsme měli hodně trumfů v ruce. Vždycky jsme řekli, podívejte se, tady máte miliony fandů, kterým se líbí, co děláme a jak to děláme, tak co ještě chcete?
Prý při koncertě zhubnete tři kila, kde stále berete tolik energie?
Z naší muziky. Nabíjí mě a nutí mě se hýbat. Mám štěstí, že když začneme hrát, vzbudí to ve mně přesně takovou reakci, jakou vidíte na pódiu. Není v tom nic hraného ani strojeného, bavím se přesně tak, jak to vypadá. Je to pro mě jako adrenalinová injekce, takový přírodní fet.
Nabudí vás stejným způsobem i něco jiného?
Ale ano, ale tady to říct nemůžu... (smích)
Ale můžete.
Raději ne, já někdy moc mluvím a přivolávám si tím problémy. (zase smích).
Jak publikum předpokládá, že komici jsou zábavní i v soukromí, vás zřejmě vaši příznivci považují za nesmírně energického a asi i trochu potrhlého člověka. Jaká je skutečnost?
Občas mívám hodně energie i v soukromí, to ano, ale někdy se taky musím zotavit z toho, co provádím na jevišti. Kdybych se tak choval pořád, museli by mě zavírat do klece a pouštět mě ven, jen když mě potřebují. (a znovu smích)
Když jste s kapelou začínali, nosil jste prý na jevišti různé kostýmy. Jak došlo k tomu, že jste skončil u školní uniformy?
Uniformu jsem nosil skoro vždycky, jen občas jsem ji vyměnil za něco jiného, nebo jsem k ní něco přidal, aby byla změna. Jednou jsem se třeba oblékl za gorilu a na pódium mě přivezli v kleci, nebo jsem dělal hasiče a jiné podivné věci. Tehdy to mělo za cíl šokovat obecenstvo. Uniformu si začali časem naši příznivci ztotožňovat s AC/DC, proto jsem si ji nechal a nosím ji dodnes.
Nikdy jste neuvažoval o tom, že ji odložíte?
Je součástí kapely, lidé ji chtějí. A pokud něco lidé chtějí, my to dodáme. Moje uniforma je něco jako naše značka. Když mám na sobě ten školní obleček, vím přesně, kdo jsem a co zrovna dělám.
Nikdy jste neměl ambice zkusit si nějaký sólový projekt?
Kapela mi zabírá hodně času, to mi věřte, nestane se mi, že bych se nudil tak, že bych se musel pouštět ještě do jiné muziky. Kromě toho jsem maximálně spokojený s tím, že hraju na kytaru a skládám pro AC/DC. Víc už mě to naplňovat ani nemůže.
AC/DC vydali během kariéry sedmnáct řadových alb. Jakým způsobem jste z nich vybrali repertoár na letošní turné?
Je to těžké, to mi věřte, ale držíme se určitých zásad. Za prvé vždycky zahrajeme ty písničky, které každý od AC/DC zná. Za druhé nechceme vynechat žádnou etapu naší existence a za třetí se snažíme představit divákům i novou desku, aby kritici nešpičkovali, že spoléháme na osvědčené hity. V praxi to vypadá tak, že to vezmeme chronologicky od začátku kariéry až do současnosti. Naši muziku taky doprovází velká show, aby bylo nejen co poslouchat, ale i na co se dívat.
A baví vás hrát celá léta tytéž skladby, které každý zná?
Jakmile jednou písnička vznikne, součástí jejího života je i koncertní provedení. A my máme velké štěstí, protože vždycky, když ty písničky hrajeme, dostaví se vzrušení ze svěžesti a novosti, zvlášť pokud nejsme na turné dlouho. Písnička, kterou muzikant složí, je jako jeho dítě: za všech okolností ji bude navždy bezpodmínečně milovat.
Před deseti lety při vašem koncertě zemřeli tři lidé a vy jste přestali z bezpečnostních důvodů vystupovat na stadionech. Proč jste se na ně znovu vrátili?
Ta nehoda se ve skutečnosti stala v uzavřené hale, ale my jsme si při každém dalším koncertě chtěli být jisti, že je všechno pod kontrolou a nenastane chaos. A to se daleko snáze zabezpečuje uvnitř. Nikdy jsme se nebránili vystupování na stadionech nebo festivalech pod otevřeným nebem, i když tam hraje roli těžko předvídatelný faktor počasí. Problém je ale hlavně v tom, že když se sejde tolik lidí - a to nemusí jít zrovna o rockový koncert - může to být třeba demonstrace nebo fotbalový zápas, snadno dojde k nehodě. I když uděláte pro bezpečnost návštěvníků maximum, jistotu, že se nic nestane, nikdy nebudete mít větší než 99 procent.
Z loňské tragédie na festivalu v Roskilde byli obviněni Pearl Jam. Může kapela takové neštěstí zavinit? Nebo může mu naopak zabránit?
To je těžké. Lidé se chtějí bavit a kapela se je bavit snaží, to je její jediná vina. Také chceme, aby se lidé na našich koncertech bavili, a tak se o bezpečnost zajímáme především před vystoupením. Při něm hrajeme, jak nejlépe umíme, a starost o bezpečí našich příznivců přenecháváme jiným.
Osmadvacet let hrajete s AC/DC prakticky stejnou hudbu a při nahrávání nepoužíváte žádné nové technologie, mohou vaši příznivci zaznamenat vůbec nějaké změny?
Doufejme, že se zlepšujeme ve skládání písniček i v jejich provedení. I když máme svůj styl a zvuk, nikdy jsme se nespoléhali na nějaký vzorec, vždycky se nové písničky snažíme napsat jinak. Je umění složit písničky, které uchovávají náš styl, ale zároveň mají jistou originalitu. Lidé je přijmou a oblíbí si je, i když okamžitě vědí, že to jsou AC/DC.
Nikdy vás nenapadlo obohatit svou hudbu o nové prvky?
Nikdy. Na začátku byly dvě kytary, basa, bicí a zpěv, neexistovaly videoklipy. Lidé nás mohli vidět jen živě. Připadalo nám hloupé nahrát písničku s pěti kytarami nebo s orchestrem ve studiu, protože co bychom si počali na koncertě? Buď to zahrajete v normálním složení a lidé si řeknou, že je to chudé a špatné, nebo si vezmete orchestr s sebou na turné, a to není žádná legrace. Takže jsme se snažili o jednoduchost a přímočarost. Zastáváme koneckonců názor, že rock'n'roll stojí na kytarách, tak se podle toho taky chováme.
To je recept na vaši dlouhověkost? Jednoduchost a přímočarost?
Možná. A také stále stejná energie. Tu jsme neztratili po cestě ani ji nevyměnili za popularitu jako mnozí jiní. Naši příznivci vědí, co od nás mohou očekávat. Někdy vám chlápek, co kope díru, řekne o stavbě silnice mnohem víc než inženýři, co vymysleli projekt.
Jste jednou z mála slavných kapel, která nikdy nenatočila žádnou coververzi. Proč vás tato móda nezlákala?
Na počátku kariéry jsme na koncertech hráli klasiku - Chucka Berryho nebo Jerry Lee Lewise. Pak jsme zjistili, že dokážeme napsat vlastní písničky, které se lidem líbí, takže jsme došli k názoru, že nemáme něco takového zapotřebí.
Vás nikdy firma nenutila?
Samozřejmě se během těch let snažili, ale nám se vždycky podařilo stát si na svém, i díky tomu, že jsme vždycky měli kolem sebe hodně lidí, kteří nás podporovali. Kromě toho jsme šli postupně nahoru, takže jsme měli hodně trumfů v ruce. Vždycky jsme řekli, podívejte se, tady máte miliony fandů, kterým se líbí, co děláme a jak to děláme, tak co ještě chcete?
Prý při koncertě zhubnete tři kila, kde stále berete tolik energie?
Z naší muziky. Nabíjí mě a nutí mě se hýbat. Mám štěstí, že když začneme hrát, vzbudí to ve mně přesně takovou reakci, jakou vidíte na pódiu. Není v tom nic hraného ani strojeného, bavím se přesně tak, jak to vypadá. Je to pro mě jako adrenalinová injekce, takový přírodní fet.
Nabudí vás stejným způsobem i něco jiného?
Ale ano, ale tady to říct nemůžu... (smích)
Ale můžete.
Raději ne, já někdy moc mluvím a přivolávám si tím problémy. (zase smích).
Jak publikum předpokládá, že komici jsou zábavní i v soukromí, vás zřejmě vaši příznivci považují za nesmírně energického a asi i trochu potrhlého člověka. Jaká je skutečnost?
Občas mívám hodně energie i v soukromí, to ano, ale někdy se taky musím zotavit z toho, co provádím na jevišti. Kdybych se tak choval pořád, museli by mě zavírat do klece a pouštět mě ven, jen když mě potřebují. (a znovu smích)
Když jste s kapelou začínali, nosil jste prý na jevišti různé kostýmy. Jak došlo k tomu, že jste skončil u školní uniformy?
Uniformu jsem nosil skoro vždycky, jen občas jsem ji vyměnil za něco jiného, nebo jsem k ní něco přidal, aby byla změna. Jednou jsem se třeba oblékl za gorilu a na pódium mě přivezli v kleci, nebo jsem dělal hasiče a jiné podivné věci. Tehdy to mělo za cíl šokovat obecenstvo. Uniformu si začali časem naši příznivci ztotožňovat s AC/DC, proto jsem si ji nechal a nosím ji dodnes.
Nikdy jste neuvažoval o tom, že ji odložíte?
Je součástí kapely, lidé ji chtějí. A pokud něco lidé chtějí, my to dodáme. Moje uniforma je něco jako naše značka. Když mám na sobě ten školní obleček, vím přesně, kdo jsem a co zrovna dělám.
Nikdy jste neměl ambice zkusit si nějaký sólový projekt?
Kapela mi zabírá hodně času, to mi věřte, nestane se mi, že bych se nudil tak, že bych se musel pouštět ještě do jiné muziky. Kromě toho jsem maximálně spokojený s tím, že hraju na kytaru a skládám pro AC/DC. Víc už mě to naplňovat ani nemůže.
| ||||
|
|
 AC/DC |
 AC/DC |
 AC/DC |
 AC/DC |
