A tento laciný, hubený paperback se zase stal základem pro paperback obsahově inovovaný, mnohem objemnější (přičemž téměř polovinu rozsahu tvoří fotopříloha), a ne zrovna laciný (prodává se za 449 korun). Řeč je o knize Bigbít, v níž publicisté Vojtěch Lindaur (1957) a Ondřej Konrád (1950) podali hutnou a občas i vtipnou historii fenoménu nazývaného "bigbít". Jenže...
Velký rachot nepominul
Zastavme se nejprve u slova bigbít. Pojmenovalo velice česky - to jest zjednodušeně, a nikoli bez ironie - jev, který k nám přišel pozdě, a navíc přesahoval tehdejší hranice estetické tolerance. Mnohým se totiž zdálo, že slovo bigbít, tedy nomen-omen "velkého rachotu", náležitě zdiskredituje a vyjádří prázdnotu módy, která, jak doufali, rychle pomine. Nadto se pojem bigbít ujal i na Slovensku; ani tam se nenašel člověk, který by tohle hloupé slovo nahradil jiným.
Bigbít, to ovšem nebyla pouze hudba; šlo o fenomén podobající se novému uměleckému a životnímu stylu: zahrnoval změny v módě, v účesech, v chování a bezpochyby i proměny jazyka a komunikace vůbec. Od prvopočátku zde byla souvislost s politikou, to jest se šikanováním, zákazy a postihy. Ze všech druhů umění bylo na prvním místě právě bigbítu přisouzeno "burcovat" a bojovat za svobodu.
"Je třeba uvarovat se zavádění nového druhu hudby. Neboť nikde se nezmění způsoby hudby, aniž tím budou otřeseny nejdůležitější zákony státu" - tato slova antického filozofa Platona uvádějí svazek Bigbít a předznamenávají, že kniha má dva cíle: umělecký a politický. Autoři příběhu museli takto chytat dva zajíce najednou; jednak sledovat kvalitu domácí hudby a poměřovat tuzemské "bigbíťáky" se zahraničními předchůdci a vzory, jednak psát historii politických nátlaků a perzekucí.
Něco mu vždy chybí
Má pravdu americký rocker Lou Reed, když říká, že rock'n'roll je strašně politický a podvratný. Ale bigbít také byl zkouškou charakterů - kdo tady nežil, ten to neví. Snad nikde jinde než v pop-music totiž nenajdeme mezi "tvůrci a interprety" tolik kolaborantů s mocí a tolik policejních udavačů. Kapitolku o tomto jevu postrádáme, vyjma propracovaného portrétu režimního básníka Honse. Signatářství anticharty sice není historicky zanedbatelným gestem, ale u místních stálic popu (které z bigbítu vyšly) nerozhodovaly ani tak přesvědčovací metody komunistů jako lačnost po penězích a tichá klanová spolupráce - a tak je z TV obrazovek známe dodnes. Kdyby se autoři Bigbítu věnovali důsledněji právě tomuto spojenectví hudby a politiky, přinesla by kniha historii mnohem truchlivější.
Platí ostatně známá pravda, že než vydat knihu, která časem zestárla a byla překonána novými poznatky, tak to raději napsat knihu novou. Nová fakta a také nejeden kriticky sebezpytný pohled do minulosti přinesl především televizní seriál Bigbít, jehož byl Vojtěch Lindaur spoluautorem.
Co tedy ve stejnojmenné knize čtenář vlastně ocení? Asi plynulost textu, vtip a rovněž onen kritický (ale nikoli nemilosrdný) nadhled. Zjistíme, že zůstalo několik málo vynikajících desek a přibližně stejný počet důležitých akcí provedených interprety a skupinami, přičemž nikdo z nich se na mezinárodní scéně výrazně neprosadil. V knize se to vysvětluje izolacionalismem a přirozenou arogancí komunistických mocipánů. Zůstává otázka, proč se tak nestalo ani po listopadu 1989.
"Kdyby to neznělo rouhavě, dalo by se říct, že mu teď někdejší zákazy a kriminalizování chybějí. Alespoň zatím. Anebo se sociální revolta odehrává jinde, třeba na třídenních technoparty v lukách?" poznamenává na adresu českého bigbítu poněkud nostalgicky i pochybovačně Ondřej Konrád. Jak vidíme, doba velkého kolektivního nadšenectví neskončila, jen není spojena s bigbítem.
Velký rachot nepominul
Zastavme se nejprve u slova bigbít. Pojmenovalo velice česky - to jest zjednodušeně, a nikoli bez ironie - jev, který k nám přišel pozdě, a navíc přesahoval tehdejší hranice estetické tolerance. Mnohým se totiž zdálo, že slovo bigbít, tedy nomen-omen "velkého rachotu", náležitě zdiskredituje a vyjádří prázdnotu módy, která, jak doufali, rychle pomine. Nadto se pojem bigbít ujal i na Slovensku; ani tam se nenašel člověk, který by tohle hloupé slovo nahradil jiným.
|
Vojtěch Lindaur, |
|
Obrazovou přílohu sestavil Vojtěch Lindaur |
|
K vydání připravil Petr Turek |
|
Torst, Praha 2001 |
|
332 stran |
|
náklad a cena neuvedeny |
"Je třeba uvarovat se zavádění nového druhu hudby. Neboť nikde se nezmění způsoby hudby, aniž tím budou otřeseny nejdůležitější zákony státu" - tato slova antického filozofa Platona uvádějí svazek Bigbít a předznamenávají, že kniha má dva cíle: umělecký a politický. Autoři příběhu museli takto chytat dva zajíce najednou; jednak sledovat kvalitu domácí hudby a poměřovat tuzemské "bigbíťáky" se zahraničními předchůdci a vzory, jednak psát historii politických nátlaků a perzekucí.
Něco mu vždy chybí
Má pravdu americký rocker Lou Reed, když říká, že rock'n'roll je strašně politický a podvratný. Ale bigbít také byl zkouškou charakterů - kdo tady nežil, ten to neví. Snad nikde jinde než v pop-music totiž nenajdeme mezi "tvůrci a interprety" tolik kolaborantů s mocí a tolik policejních udavačů. Kapitolku o tomto jevu postrádáme, vyjma propracovaného portrétu režimního básníka Honse. Signatářství anticharty sice není historicky zanedbatelným gestem, ale u místních stálic popu (které z bigbítu vyšly) nerozhodovaly ani tak přesvědčovací metody komunistů jako lačnost po penězích a tichá klanová spolupráce - a tak je z TV obrazovek známe dodnes. Kdyby se autoři Bigbítu věnovali důsledněji právě tomuto spojenectví hudby a politiky, přinesla by kniha historii mnohem truchlivější.
Platí ostatně známá pravda, že než vydat knihu, která časem zestárla a byla překonána novými poznatky, tak to raději napsat knihu novou. Nová fakta a také nejeden kriticky sebezpytný pohled do minulosti přinesl především televizní seriál Bigbít, jehož byl Vojtěch Lindaur spoluautorem.
Co tedy ve stejnojmenné knize čtenář vlastně ocení? Asi plynulost textu, vtip a rovněž onen kritický (ale nikoli nemilosrdný) nadhled. Zjistíme, že zůstalo několik málo vynikajících desek a přibližně stejný počet důležitých akcí provedených interprety a skupinami, přičemž nikdo z nich se na mezinárodní scéně výrazně neprosadil. V knize se to vysvětluje izolacionalismem a přirozenou arogancí komunistických mocipánů. Zůstává otázka, proč se tak nestalo ani po listopadu 1989.
"Kdyby to neznělo rouhavě, dalo by se říct, že mu teď někdejší zákazy a kriminalizování chybějí. Alespoň zatím. Anebo se sociální revolta odehrává jinde, třeba na třídenních technoparty v lukách?" poznamenává na adresu českého bigbítu poněkud nostalgicky i pochybovačně Ondřej Konrád. Jak vidíme, doba velkého kolektivního nadšenectví neskončila, jen není spojena s bigbítem.
 Martin Dohnal, 1987. |
 Radim Hladík, 1969. |
 Jana Kratochvílová, 1976. |
 Miki Volek, 1962. |
