Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

A na počátku všeho bylo to hloupé slovo - bigbít

  12:13aktualizováno  12:13
Na počátku všeho byl seriál Kdopak by se rocku bál? Vycházel na pokračování v letech 1987-1989 v nyní už neexistujícím měsíčníku Gramorevue. Seriál se stal podkladem paperbacku Život v tahu aneb Třicet roků rocku, který vyšel v roce 1990 v sedmdesátitisícovém nákladu a za cenu 12 korun v knižní edici rovněž dnes již neexistujícího týdeníku Tvorba.
A tento laciný, hubený paperback se zase stal základem pro paperback obsahově inovovaný, mnohem objemnější (přičemž téměř polovinu rozsahu tvoří fotopříloha), a ne zrovna laciný (prodává se za 449 korun). Řeč je o knize Bigbít, v níž publicisté Vojtěch Lindaur (1957) a Ondřej Konrád (1950) podali hutnou a občas i vtipnou historii fenoménu nazývaného "bigbít". Jenže...

Velký rachot nepominul
Zastavme se nejprve u slova bigbít. Pojmenovalo velice česky - to jest zjednodušeně, a nikoli bez ironie - jev, který k nám přišel pozdě, a navíc přesahoval tehdejší hranice estetické tolerance. Mnohým se totiž zdálo, že slovo bigbít, tedy nomen-omen "velkého rachotu", náležitě zdiskredituje a vyjádří prázdnotu módy, která, jak doufali, rychle pomine. Nadto se pojem bigbít ujal i na Slovensku; ani tam se nenašel člověk, který by tohle hloupé slovo nahradil jiným.

Vojtěch Lindaur,
Ondřej Konrád:
Bigbít

Obrazovou přílohu sestavil Vojtěch Lindaur

K vydání připravil Petr Turek

Torst, Praha 2001

332 stran

náklad a cena neuvedeny

Bigbít, to ovšem nebyla pouze hudba; šlo o fenomén podobající se novému uměleckému a životnímu stylu: zahrnoval změny v módě, v účesech, v chování a bezpochyby i proměny jazyka a komunikace vůbec. Od prvopočátku zde byla souvislost s politikou, to jest se šikanováním, zákazy a postihy. Ze všech druhů umění bylo na prvním místě právě bigbítu přisouzeno "burcovat" a bojovat za svobodu.

"Je třeba uvarovat se zavádění nového druhu hudby. Neboť nikde se nezmění způsoby hudby, aniž tím budou otřeseny nejdůležitější zákony státu" - tato slova antického filozofa Platona uvádějí svazek Bigbít a předznamenávají, že kniha má dva cíle: umělecký a politický. Autoři příběhu museli takto chytat dva zajíce najednou; jednak sledovat kvalitu domácí hudby a poměřovat tuzemské "bigbíťáky" se zahraničními předchůdci a vzory, jednak psát historii politických nátlaků a perzekucí.

Něco mu vždy chybí

Má pravdu americký rocker Lou Reed, když říká, že rock'n'roll je strašně politický a podvratný. Ale bigbít také byl zkouškou charakterů - kdo tady nežil, ten to neví. Snad nikde jinde než v pop-music totiž nenajdeme mezi "tvůrci a interprety" tolik kolaborantů s mocí a tolik policejních udavačů. Kapitolku o tomto jevu postrádáme, vyjma propracovaného portrétu režimního básníka Honse. Signatářství anticharty sice není historicky zanedbatelným gestem, ale u místních stálic popu (které z bigbítu vyšly) nerozhodovaly ani tak přesvědčovací metody komunistů jako lačnost po penězích a tichá klanová spolupráce - a tak je z TV obrazovek známe dodnes. Kdyby se autoři Bigbítu věnovali důsledněji právě tomuto spojenectví hudby a politiky, přinesla by kniha historii mnohem truchlivější.

Platí ostatně známá pravda, že než vydat knihu, která časem zestárla a byla překonána novými poznatky, tak to raději napsat knihu novou. Nová fakta a také nejeden kriticky sebezpytný pohled do minulosti přinesl především televizní seriál Bigbít, jehož byl Vojtěch Lindaur spoluautorem.

Co tedy ve stejnojmenné knize čtenář vlastně ocení? Asi plynulost textu, vtip a rovněž onen kritický (ale nikoli nemilosrdný) nadhled. Zjistíme, že zůstalo několik málo vynikajících desek a přibližně stejný počet důležitých akcí provedených interprety a skupinami, přičemž nikdo z nich se na mezinárodní scéně výrazně neprosadil. V knize se to vysvětluje izolacionalismem a přirozenou arogancí komunistických mocipánů. Zůstává otázka, proč se tak nestalo ani po listopadu 1989.

"Kdyby to neznělo rouhavě, dalo by se říct, že mu teď někdejší zákazy a kriminalizování chybějí. Alespoň zatím. Anebo se sociální revolta odehrává jinde, třeba na třídenních technoparty v lukách?" poznamenává na adresu českého bigbítu poněkud nostalgicky i pochybovačně Ondřej Konrád. Jak vidíme, doba velkého kolektivního nadšenectví neskončila, jen není spojena s bigbítem.

Martin Dohnal, 1987.

Radim Hladík, 1969.

Jana Kratochvílová, 1976.

Miki Volek, 1962.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Z nového celobarevného vydání Domečku pro panenky
Český Sandman už má Domeček pro panenky celý v barvách

Zatímco první české vydání zdobil surreálný obraz domečku, to nynější na obalu doprovází doslova hororová panenka. Řeč je o druhé knize Sandmana nazvaná právě...  celý článek

Mladík si svítí v domě rodičů ve venezuelském městě El Calvario, ve kterém byly...
RECENZE: Blackout je drtivý a nepříjemně věrohodný návod, jak zničit svět

Češi už jsou také na červené, stojí na 11. straně depresivního románu Marka Elsberga Blackout. To znamená, že jsme bez elektřiny. Jen krátce poté, co stejný...  celý článek

Britský spisovatel Kazuo Ishiguro byl na Man Booker Prize znovu nominován v...
PORTRÉT: Míří nobelista k fantasy? Jak teď píše Ishiguro, poznají i Češi

Po americkém zpěvákovi Bobu Dylanovi letos získal Nobelovu cenu za literaturu spisovatel Kazuo Ishiguro. V Česku se bohužel britskému autorovi japonského...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.