Obyčejný, běžný život pro Zuzanu skončil, když jí byly čtyři roky. Tehdy začala „hra na pavoučka“, kterou s ní hrál otčím a která později skončila brutálním znásilněním v jejích devíti letech.
Všichni v rodině se otčíma báli. Choval se pedantsky a často na děti řval. Ubližoval také matce. A Zuzana věděla, že když za ním půjde, jak to vždycky chtěl, bude na ni hodný a bude ji mít rád. „Pak jsem já byla ten iniciátor, který si k němu vlezl na klín... Tehdy jsem v tom neviděla nic hrozného. Příjemné to nebylo, ale ještě mě nic nebolelo,“ vzpomíná, jak vše začalo.
Raději pozvou psychiatra, zavřou nás do blázince, aby se náhodou nic nedostalo ven. Abychom neuškodily agresorům.
