Psal se rok 1946 a Indie ovládaná Velkou Británií stála na prahu nezávislosti. Do atmosféry politických otřesů, naděje, neutuchající energie ale také rostoucího náboženského násilí přijíždí fotografka Margaret Bourke-Whiteová, aby portrétovala lídry odporu proti letité britské nadvládě.
Mezi nimi i hlavního stratéga občanské neposlušnosti Gándhího, jehož mírumilovná filozofie pramenila z podstaty východních náboženství. Svébytného politika, básníka a samozvaného lékaře zastihla u kolovrátku. „Gándhí přede každý den aspoň jednu hodinu. Všichni příslušníci jeho ášramu musí příst a všechny návštěvníky nabádají, aby také předli,“ napsala později editorům v časopise Life.
„Když jsem podotkla, že fotografie i předení jsou řemeslo, tak mi zcela vážně řekli, že to druhé je důležitější. Pro Gándhího a jeho následovníky je předení téměř náboženstvím, kolovrátek je pro ně modlou. Předení je lékem na všechno a mluví o něm v nejvznešenějších výrazech,“ všimla si Bourke-Whiteová.
Primitivní dřevěný nástroj zvaný čarcha se skutečně stal středobodem Gándhího filozofie. Miliony kolovrátků na indickém venkově se podle jeho představ měly stát hrází proti přívalu textilu z britských fabrik, točící se čarcha zároveň odkazovala na starověký nábožensko-filosofický termín dharma.
Indie se v jeho očích měla k politické emancipaci na průmyslové velmoci dopracovat skrze starověkou etiku. Gándhí tak každý den hodinu spřádal vlákna na znak toho, že Indie Británii nepotřebuje. Jednoduchost repetitivního úkonu zřetelně kontrastovala se složitostí politické atmosféry a vytvářela působivý příběh, který Whiteová toužila zachytit.
Popadla fotoaparát Rolleiflex, známý výjimečnou kvalitou konstrukce a precizní optikou, a zachytila skromně oblečeného Gándhího, jak si u kolovrátku čte. Sílu a odhodlání vyzařující z jeho soustředěného pohledu vyvažuje klid scény. Společně americkým čtenářům nabídli pohled na nezdolného ducha a mírumilovný vzdor, který charakterizoval indické hnutí za nezávislost.
 |
O rok později se Gándhího sen splnil. Británie oslabená druhou světovou válkou definitivně pustila perlu svého impéria a Britská Indie se rozdělila na dva nové nezávislé státy – převážně hinduistickou Indii a muslimský Pákistán. Gándhí se však cítil jako poražený.
Štěpení britské kolonie provázely děsivé pogromy a masakry, potyčky mezi hinduisty a muslimy po vyhlášení nezávislosti přerostly ve válku. Pákistánská vojska vtrhla do Kašmíru a indická vláda reagovala porušením součásti dohody o rozdělení, tedy zastavením převodů 550 milionů indických rupií do Pákistánu.
Gándhí v reakci vyhlásil protestní hladovku, což nakonec indickou vládu přimělo k plnění dohody. Zaslání peněz ale vyvolalo ostrou kritiku ze strany hinduistů, kterým se nelíbily ústupky vlády konané na Gándhího rozkaz. Skupina hinduistických radikálů se rozhodla dlouholetou duchovní autoritu odstranit.
Na konci ledna 1948 "Velkého ducha“ Indie při večerní procházce v Novém Dillí zastřelil hinduistický extremista. Za Gándhího rakví kráčely dva miliony lidí, jeho vrah se k činu na místě doznal a o rok později byl oběšen.
Indie se během tři čtvrtě století nezávislosti posunula od zaostalé země k jaderné a ekonomické velmoci, která se letos na jaře stala nejlidnatějším státem světa. Vzpomínku na Gándhího kolovrátek dodnes najdeme na státní vlajce v podobě modrého symbolu ašókačakra.
Fotila pětiletku i Henleinovy rodiče
„Fotografie je velmi subtilní záležitost. Musíš fotoaparátu dovolit, aby tě vzal za ruku a dovedl k objektivu,“ prohlásila kdysi Margaret Bourke-Whiteová. „A ona sama nás provedla mnoha událostmi,“ dodal ve své vzpomínce na svoji nejslavnější fotografku časopis Life, pro který dlouhá léta pracovala.
Její příběh se začal psát v roce 1904 v New Jersey, zájem o fotku u ni probudil její otec inženýr. V komerčním fotografickém studiu, které založila ve státě Ohio, se zpočátku soustředila na průmysl a architekturu. „Průmyslové formy byly pro mě o to krásnější, že nebyly navržené pro krásu. Měly jednoduchost linie, která vycházela z jejich přímého využití. Průmysl vyvinul nevědomou a často skrytou krásu, která čekala na objevení,“ vysvětlovala.
Fotografovala ocelárny, ropná pole, ale také třeba newyorský mrakodrap Chrysler Building, který ji uchvátil natolik, že si v něm pronajala ateliér. Ten jako žena získala jen díky doporučení časopisu Fortune, svého tehdejšího zaměstnavatele. V roce 1929 pro něj vytvořila hlavní reportáž pro první číslo, další rok jako první západní fotografka obdržela povolení vstoupit na půdu Sovětského svazu.
V několika letech dokumentovala první sovětskou pětiletku, fotografovala dokonce i sovětského vůdce Josifa Stalina a jeho rodinu. Z cest do komunistické říše měla údajně smíšené, ale spíše pozitivní dojmy. Stala se jednou z velkých dokumentaristek Velké hospodářské krize: fotila chudinu na americkém Jihu ale i výstavbu monstrózní přehrady Fort Peck na řece Missouri.
Pro našince není bez zajímavosti, že v době mnichovské krize pořídila sérii fotografií z Československa. Fotila venkovský život na Zakarpatské Ukrajině, pořídila ale také snímky rodičů Konrada Henleina. Během války zachytila, jak se žije v Německu, Rakousku a protektorátu v dobách nacismu a později jako první žena dostala povolení letět na bojovou misi.
„Nikde se nežije tak jako v Americe.“ Margaret Bourke-Whiteová se ve 30. letech stala jednou z nevýznamnějších fotografek Velké hospodářské krize.
V roce 1941 odcestovala do Sovětského svazu. Byla jedinou zahraniční fotografkou v Moskvě, když do SSSR vtrhla německá vojska. S koncem války byla u osvobození koncentračního tábora Buchenwald. „Používat fotoaparát byla téměř úleva. Představoval malou bariéru mezi mnou a hrůzou, kterou jsem měla před sebou,“ vzpomínala.
Pro Life v následujících letech fotila korejskou válku a krveprolití provázející dělení Britské Indie. „Byla jedním z nejefektivnějších kronikářů násilí, které vypuklo v roce 1947 při rozdělování a osamostatňování Indie a Pákistánu,“ vypověděla o ní indická novinářka Somini Senguptová a připomněla tak hrůzostrašné snímky ulic posetých mrtvolami. „Dělá se vám špatně, když se na ty fotky díváte. Ale zároveň vnímáte neohroženou touhu fotografky pohlédnout té hrůze do očí. Její fotografie přímo křičí ze stránek časopisu.“
Po pracovních štacích v Koreji se u ní začaly projevovat příznaky Parkinsonovy choroby. Podstoupila několik operací, které sice zastavily třes v rukou, ale nenávratně ovlivnily její schopnost mluvit. Sepsala úspěšnou biografii Portrait of Myself, ve svém domě v Connecticutu ale zůstávala stále více slabá a izolovaná. Jedna z nejslavnějších světových fotografek zemřela v roce 1971 v sedmašedesáti letech.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Z oběšené partyzánky udělal Stalin mučednici. Ale možná ji udali Rusové Pozor, bude klystýr! Pankáčská pornosestřička pobouřila Červený kříž Šílený střelec v nemocnici. Fotka ukrytých zdravotnic ukázala děs v Ostravě Vydavatelství se nahého mimina bálo. Uráží jen pedofily, dupl si Cobain Sklizeň smrti. Občanská válka byla prima kšeft, fotografové aranžovali mrtvé |
