Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, jenž na festivalu hostoval ve středu, máme spojený hlavně s dirigentem Rafaelem Kubelíkem, jenž ho vedl v 60. a 70. letech. Nicméně formovali ho i další umělci, tím posledním v řadě bude sir Simon Rattle, jenž nastoupí po zesnulém Marissi Jansonsovi.
Do Prahy orchestr přijel s Angličanem Danielem Hardingem, svým stálým spolupracovníkem, a v Rudolfinu nabídl Symfonii č. 7 od Gustava Mahlera. Ta měla světovou premiéru roku 1908 v Praze, v Průmyslovém paláci Výstaviště, v podání České filharmonie rozšířené o další hudebníky.
Dvě věty nesou názvy Noční hudba, v obsazení jsou předepsány i mandolína a kytara a symfonii se někdy přezdívá „Píseň noci“. Nicméně žádná idylka to není, na „píseň“ je toto dílo mahlerovsky robustní, vypjaté, a rozhodně nelíčí klid noci, spíš temné síly, jež se po soumraku probouzejí a drásají lidské nitro.
Mnichovští hudebníci však symfonii předvedli právě jako v nejlepším slova smyslu píseň, byť dramatickou. Jejich hra vycházela z komorní průzračnosti a čitelnosti každé fráze. Všechny dechy zněly čistě a svítivě a člověk si vybavil výrok Mahlera citovaný v různých statích o nelehkých přípravách pražské premiéry: „Musím přemýšlet, jak by se dal udělat z kotlíku na párky tympán, ze zrezavělé kropicí konve trubka a z hospody koncertní sál.“ Jak to asi znělo tehdy…?
S Mahlerem ještě doznívajícím v uších šel člověk následující den na klavírní recitál Igora Levita, v Německu usazeného ruského pianisty. V Praze už hrál, tentokrát byl ale program zvláštní, jakoby „neklavírní“. Levit začal Šesti chorálovými předehrami Johannesa Brahmse, původně varhanními skladbami, jež pro klavír upravil italský skladatel Ferruccio Busoni. Mohou si je tedy zahrát nejen varhaníci, lehké určitě nejsou, ale na koncertě dělají dojem spíš souboru přídavků.
Před Variací na lidovou píseň od amerického jazzmana Freda Hersche se Levit obrátil k publiku a s nonšalancí showmana oznámil změnu programu. Rád prý zkouší nové věci, a tak se rozhodl zařadit Herschovu jinou skladbu, Šest písní beze slov. Náladové skladbičky inspirované renesancí, ale třeba i latinskoamerickou hudbou přešuměly, ale hlubší dojem nezanechaly.
Po pauze Levit opět začal transkripcí – tentokrát předehry k Wagnerově opeře Tristan a Isolda od Zoltána Kocsise. Vměstnat orchestr do klavíru je vždy složité, určitý efekt to má, zvlášť když se Levit snažil postihnout spíš intimitu než patos.
Po doznění okamžitě navázal půlhodinovou Sonátou pro klavír h moll od Franze Liszta, Wagnerova tchána. Teprve tady se projevil jako skutečný pianista, s fantazií a jakousi pokorou, s níž staví do popředí hudbu, nikoli technickou zdatnost. Celkově to ale nebyl večer z těch nezapomenutelných.
V bublině nové hudby
Pražské jaro letos opět dává velký prostor nové „vážné“ hudbě. V holešovickém Centru současného umění DOX pokračoval projekt workshopů, diskusí i koncertů Prague Offspring. Jako loni byl u toho proslulý soubor Klangforum Wien, dirigoval Peter Rundel. Programy dvou koncertů byly rozděleny mezi „klasika“ moderny Györgye Ligetiho, rezidenčního skladatele letošního ročníku, Rakušana Georga Friedricha Haaseho, a vybrané mladé české autory.
Nabízí se otázka, jestli už tak uzavřený svět, jakým je soudobá vážná hudba, respektive ta experimentálnější, se v Doxu neuzavírá ještě víc. Aspoň některé skladby si totiž šlo představit i v „normálním“ programu bez strachu z toho, že by se „tradiční“ publikum dalo na útěk.
Určitě Lunapark od Jany Vöröšové. Výjevy ze zábavního parku by chtěly autorčin podrobnější popis v tištěném programu, ale i tak si šlo představovat „na vlastní pěst“. Ve skladbě to totiž žije zvukovými obrazy: Divoký autodrom, pomalu se vznášející labutě, práskající střelnice, v níž dojde i na skutečné balónky, vznešeně se otáčející velké kolo a svištící horská dráha. Z amplionů vříská pouťová hudba a zase mizí, prostě člověk prochází mezi atrakcemi a nasává vjemy. Možná tam někde byla schovaná i cukrová vata…
V sobotu se na zhruba desetiminutových drobnostech představila pětice dalších skladatelů. Asi nejvíc utkvěla v paměti skladba Spectral Waltzer, v níž si s valčíkem bizarně, leč nápaditě pohrál František Chaloupka, a dílko Pět barev alpské mlhy, které rozprostřela Michaela Pálka Plachká.
Celý projekt Prague Offspring pak vyvrcholil provedením Haaseho gigantické skladby z roku 2000 nazvané in vain (marně). Připomíná instalaci v prostoru, pracující navíc i se světlem – část kompozice hudebníci hrají zcela potmě, pouze po paměti. Zvuková masa se valí, stoupá a zase snáší, vystupují z ní jednotlivé sólové výkony. Zvláště v druhé půli, kdy se ozvou pozouny a horny, to působí jakoby probleskoval přízrak Richarda Wagnera. Rozhodně sugestivní skladba.
