RECENZE: Po párty se probudili vedle sebe. Sdílí stejnou postel i propast

Šimon Krupa a Jana Kozubková v pražském Rubínu ztvárňují nejisté a váhající třicátníky. Zdejší novinka Propast tak opět pracuje s tématem neukotvenosti dnešních mladých bezdětných dospělých.

Ráno po párty. Velká postel, ve které leží dvojice. Vzhledem k tomu, že se navzájem neznají, párty byla patrně skutečně povedená.

Vtipně začíná březnová novinka pražského A studia Rubín (respektive jeho přidruženého souboru Kolonie) nazvaná Propast, kterou v hlubinách slavné malostranské scény dle textu dramaturgyně Dagmar Radové - Fričové zrežírovala Lucie Ferenzová.

Mladou ženu hraje Jana Kozubková, mladého muže hostující člen Činohry Národního divadla Šimon Krupa. Jména tvůrců i herců tak dávají maně vzpomenout na zdejší téměř tři roky starou premiéru Na konci století ryb. Atmosféra tohoto zmíněného a velice vydařeného kusu, který skvěle dokumentoval pátrání a rozpaky dnešních třicátníků, se ostatně částečně přenáší i do novinky.

RECENZE: Rok 2020 nebyl, anebo pořád trvá? ptá se requiem křehkých duší

Ač si tedy tvůrci Propasti vetkli do korouhve obecné a široké téma deprese, hraje se vlastně o podobném zkoumání a váhání jako minule. Postavy Krupy a Kozubkové totiž svoje deprese popisují jako součet strachu z klimatické krize, neschopnosti dostát osobním a vnějším předpokladům, ale i neochoty (či snad pohodlnosti?) přivést do tohoto světa vlastní děti.

Podobně jako Na konci století ryb i Propast sází na spartánskou scénu Adrijany Trpković, která nabízí vlastně jen onu zmíněnou postel a dvě peřiny. Přestože to zní jednoduše, není po vizuální a technické stránce novince A studia Rubín a Kolonie co vytknout, scéna slouží dokonale.

Propast

70 %

A Studio Rubín (Kolonie)

premiéra 24. března 2023

režie: Lucie Ferenzová

hrají: Jana Kozubková, Šimon Krupa

Zásadní jsou totiž herecké výkony, Krupa předvádí skvělou studii současného mladého muže, který se zuby nehty brání machistickým stereotypům, ovšem který zároveň sklouzává do bolestínských a pro leckteré ženy patrně až asexuálních vod. Kozubkové hrdinka je proti němu na první pohled ráznější a pevnější. I její svět ale obklopuje nejistota a strach z pádu do oné pomyslné propasti z názvu představení.

Tvůrci tedy opět přinesli trefnou a vtipnou studii dnešních mladých. Pravidelný návštěvník scény se ale může ptát, zda se v Propasti po zmíněném Na konci století ryb (a vlastně i částečně jiném kusu Osobní Fudži) nezačínají s tímto tématem už recyklovat a opakovat.