Herecká legenda, pedagog a recitátor, věřící člověk i skvělý vypravěč. To vše byl Radovan Lukavský. Svým studentům psal do deníčků s oblibou citát z Hamleta: „Blažení jsou ti, u kterých se cit a rozum mísí tak, že osud nemůže si na ně hrát, jak na flétnu, kdy se mu zamane.“
Jaký ale byl ve všedním každodenním životě? Nejlepším svědkem je jeho vnučka Klára Kudlová. S hereckou legendou ráda jako malá trávila léto a prázdniny. „Dědečkovi a babičce Ludmile, kteří byli oba velmi dobrodružně laděni a milovali třeba jugoslávské hory a moře, odebrali soudruzi v roce 1970 pas. Nenechali si zkazit náladu a koupili lidovou chalupu v menší vesnici na Českomoravské vrchovině,“ vypráví dnes pětačtyřicetiletá Klára Kudlová, která o Radovanovi Lukavském na sklonku jeho života napsala knihu „Rozhovory s dědečkem“.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Pamatuje si, jak na chatě začali oba prarodiče experimentovat. „Od jara do podzimu chovali ovce, naučili se je stříhat, namáčeli a prali vlnu, což strašně smrdělo, nechávali z ní vyrábět deky a vlněné vlákno. Také sušili bylinky, pekli kynuté koláče, zavařovali, vykopali dvě studny a postavili k nim roubení,“ vzpomíná vnučka s tím, že oba milovali přírodu a všechny své dovednosti považovali za dědictví od předchozích generací.
„Jezdili jsme na kole, chodili na výlety, do skanzenu, na zříceniny, koupali jsme se v rybníku. Dědu zajímala celá škála věcí, od života zvířat a stromů přes divadlo, knížky až k historii. Mě ale nejvíc bavilo s ním mluvit. Byl fér, myslelo mu to, měl smysl pro humor a nebral se vážně,“ popisuje Radovana Lukavského.
Rozený učitel
Radovan Lukavský byl silně věřící člověk. „Z mého pohledu dědu několikrát za život bůh zaskočil tím, že odpověděl na jeho modlitbu, kterou děda třeba ani nemyslel smrtelně vážně,“ pokračuje vnučka, která vyučuje na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Její dědeček chodil každou neděli a někdy i ve všední dny do kostela. „I přesto, že mu to vyneslo roky komunistických naschválů, odebrané role a zákazy,“ podotýká Klára Kudlová.
Víra dávala Lukavskému smysl života, sám o sobě prohlašoval, že růst herce a křesťana šly současně. „On se boha ptal, co má dělat. Nemyslím, že vždycky dostal odpověď, ale bavilo ho to dobrodružství a ten ping-pong, který člověk celoživotně s bohem může hrát. To vědomí, že je tu někdo větší než já,“ vypráví vnučka.
Navzájem si přirostli silně k srdci. „Víte, pro veřejnost je dědeček hlavně hercem, ale pro mne byl nesmírně přitažlivý tvor. Byl rozený učitel, zacházel se mnou a s mým bratrem jako se sobě rovnými, mluvil o tématech, kterým jsme třeba nerozuměli, ale on měl obrovskou vůli a zápal nám vše vysvětlit,“ podotýká. Dětem se snažil předat hodnoty, kterým sám věřil. „Vnímal ohrožení, které znamená ztráta paměti a pokory před minulostí, pohrdání hodnotami, které se označí za tradiční, ale ony jsou spíš lidské a lidé bez nich trochu lidmi přestávají být,“ říká vnučka s tím, že herec se obával, že přichází instantní doba bez vědomí příběhu, čím si prošly rodiny, vesnice i celý národ.
Jana Brejchová, Radovan Lukavský, Dana Medřická a Gabriela Vránová v seriálu F. L. Věk
Když se ponoří do minulosti svého dětství, cítí vůni kávy. „Kávu vařil velmi pečlivě. Babičce také dělal veškeré pomocné práce v kuchyni, loupal a vykrajoval jablka, louskal ořechy, sbíral s ní rybíz. Myslím, že nikdy nemyl nádobí, neměl to rád,“ vzpomíná. „Když babička v roce 2005 zemřela, přišel za mnou jednou s jarem a houbičkou a řekl, že vlastně neví, jak se to správně s tímhle dneska dělá. A naučil se to,“ dodává Klára Kudlová.
První a poslední role
Herecká kariéra Radovana Lukavského trvala přes 80 let. Začala v jeho šesti letech, když se roku 1925 poprvé objevil na pražských divadelních prknech s maminkou, nadšenou ochotnickou herečkou, v představení Pašeráci. „Byl to vánoční příběh chudé rodiny z pohraničí, ke které ještě přijdou vymáhat dluhy,“ vzpomínal Lukavský v pořadu Hovory H.
Nejprve čekal s maminkou a dvěma sestřičkami v zákulisí. Pak v jednu chvíli zavelela: „Včíl půjdem děcka. Včíl se třepotejte zimů,“ a všichni vyšli na jeviště. Děti se dramaticky třásly, šestiletý Radovan se usadil pod stůl vedle vyhaslých kamen a starého křesla. Z něho měl podle scénáře najednou vytáhnout poklad - schované peníze, a hra měla skončit dobře. Jenže dítko na roli samozřejmě zapomnělo. Místo toho objevil na stole ošatku s jablky a začal šátrat, dokud jedno padavče nechytil, a začal ho pod stolem chroupat. Tíživé ticho prvorepublikového dramatu přerušil smích diváků. Herci strnuli, veselí se nepředpokládalo. Jenže malý Radovan, vida, jak se lidé baví, začal šátrat po dalším jablku. To už ale zpozorovala matka a ledovým pohledem ho usadila, načež se hrálo dál.
Když divoké 20. století přeskočilo do nového tisíciletí, byl Radovan Lukavský už stařičkým hercem. Tak zazářil v poslední roli starého vodníka Ivana v Jiráskově Lucerně nebo vznosného D’Artagnana, to bylo v Národním divadle krátce před smrtí. Zemřel 10. března 2008 v pražské nemocnici na zápal plic.
Plačící vnučka Klára ho u lůžka držela za ruku, bylo jí 30 let. Herec se prý smrti nebál a těsně před skonem i vtipkoval. „Mně se zdá, že dnešní společnost je ustrašená. Lidé se bojí někomu důvěřovat, riskovat, vzít si toho, koho milují, mít děti, zestárnout, být nemocní i umřít. Děda měl svého Boha a žádné z těchto věcí se nebál, i když třeba strašně bolely a znamenaly ‚kříž‘. Nedíval se na život očima strachu,“ uzavírá vnučka s tím, že od dědečka dostala do života jistotu, že má smysl hrát fér.
Radovan LukavskýRadovan Lukavský se narodil 1. listopadu 1919 v Praze a zemřel 10. března 2008. Vynikal vytříbeným a kultivovaným hlasem a v divadle i filmu ztvárnil desítky rolí. Mezi jeho nejslavnější patří postava Václava Tháma v televizním seriálu F. L. Věk nebo role strážmistra Kota v Kachyňově filmu Král Šumavy. V Národním divadle si zahrál například Hamleta po boku Vladimíra Ráže. V roce 1995 dostal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. |
