„Jaroslav Miko je kamioňák, poloviční Rom, spoluzakladatel iniciativy Češi pomáhají a podle (bývalého politika a poslance, pozn. red.) Jana Farského „svědomí národa“. Prostá lidskost a buldočí neústupnost jsou Mikovy zbraně při vyjednávání s politiky, kteří jeho cílům stojí v cestě. Observační dokument je portrétem výjimečného člověka, který bojuje za ty, na které svět těch silnějších zapomíná,“ tak zní část z představení filmu More Miko.
Více k němu z vlastního pohledu říká v rozhovoru hlavní představitel filmu, Jaroslav Miko.
Kde myšlenka filmu vznikla?
To je trošku otázka na režiséra nebo na tvůrce, jak ho to napadlo. Já už jsem se v tom rok angažoval, když mě oslovil. On mě někde zahlédl a řekl si, že by to bylo dobré.
Jsou v dokumentu i věci dotočené pro tento kontext?
Ano, aby to dávalo smysl pro diváka, tak se tam musely některé věci dohrávat. To pro mě byl horor, protože já jsem se tomu vždycky bránil, ale chápal jsem, že se to musí. Navíc i proto, že nikdo nemohl vědět, jak mě, co napadne a kdy mě to napadne.
RECENZE: Nechoď, Miko, s pány na led. Jak nadšenec potkal politiku |
Vaše role byla podle skutečnosti nebo se tam něco lišilo?
Právě toho jsem se bál, že tam budu někde vypadat jako uměle vytvořený hrdina, ale v podstatě tam všechno sedí. Myslím si, že autenticita je v tom hodně zaznamenaná.
Co jste si o filmu řekl poté, co jste ho poprvé viděl celý?
Snažil jsem se na něj dívat očima lidí, na který by podle mě měl cílit. To znamená lidi, který mají určitý negativní pohled na migranty nebo na občany s jinou barvou kůže. Kvapil udělal v tomto dobrý kus práce. Někoho by to mohlo vést i k zamyšlení.
Zároveň jsem si říkal, že by si třeba někdo mohl pomyslet, jak to celé byla marnost, ale byl jsem rád že reakce k této části filmu takové nebyly. Podle dosavadních dojmů lidi pochopili, že to marnost nebyla. Za to jsem moc rád.
I přes konec to nebyla marnost
Jaroslav Miko
|
V čem si myslíte, že by to mohlo působit jako marnost?
V tom, že to nedopadlo „happy endem“. Nejdřív mi nevyhovovala jedna vláda, pak se ta vláda obměnila, ale zase to nevyšlo. Já jsem jim i pomáhal s kampaní, takže jsem měl možnost o tom s nimi hovořit víc osobně, ale vláda se měnila a ty děti se stejně nepřivezly. V tomhle by to mohlo vypadat jako marnost, ale marnost to nebyla.
Proč si myslíte, že se to nepovedlo ani u jedné vlády?
U první vlády to bylo jasné, tam si to vykalkulovali tak, že by ztratili politické body. Volí je voliči, kteří nechtěli přijmout děti bez doprovodu nebo sirotky, a to jenom protože by mělo jít o muslimské děti. V nové vládě pan Rakušan bohužel nepobral odvahu. Nebylo to tím, že by vyloženě nechtěl, ale on nechtěl tuto povinnost vzít na sebe.
Co se tedy hlavně povedlo?
My jsme strašně rádi, že ta naše snaha vedla k tomu, že jsme oslovili řeckou vládu a že se rozjel přesídlovací program pro děti bez doprovodu. Několik tisíc dětí bylo v rámci programu přemístěno do jiných zemí Evropské unie, a to ještě v době covidu, kdy jsme se báli problému z epidemického důvodu. Rozjelo se to i přes to, západ děti přijal a oni nemusí vyrůstat na ulici.
Bavil jste se s režisérem o něčem, co byste třeba rád změnil?
Abych byl upřímný, tak jsem se snažil mu do filmu nemluvit. Nevěděl jsem ani jak to celé pak pojme. My jsme spolu za ty čtyři roky natočili hodně hodin materiálu. Snad jediná věc byla: nechtěl jsem, aby v jedné situaci dělal rozhovor s panem Farským, protože bych ho dostal do špatné situace. Ne v roli politika, tam je to v pořádku, ti politici se mají dostávat do takových situací. My s Honzou ale máme přátelský vztah, tak proto.
Strach z přijetí dětských uprchlíků
Setkal jste se už s čistě negativními reakcemi?
Jediná negativní recenze je zatím na ČSFD. Tam někdo napsal, když budu citovat: „Miko jdi do prdele“ a to bylo od anonyma. Myslím si, že to ještě nevidělo spoustu lidí a ti lidi, kteří by mohli film vnímat negativně, nechodí do kina, tím spíše na dokumenty.
Budu tedy doufat, že se ten film třeba dostane na podzim nebo v jinou dobu do celostátní televize. To by byla šance, že by to viděli i ti, kteří bych chtěl, aby to viděli.
Karavana světla. Syrští uprchlíci se svolávají na pochod do Evropy |
Co by to mělo těmto lidem hlavně předat?
Měli by se zamyslet nad tím, proč se tolik báli toho, že bychom jako Česko přijali 40 dětí. Třeba v loni tady byla vlna Syřanů, která šla přes naše území a bylo to v počtech několika tisíců lidí. Šlo o nelegální migraci a nikoho to absolutně nezajímalo. Když tady v roce 2015 žádná vlna přes Česko nešla, tak jsme tady šíleli i kvůli pár desítkám malých dětí.
Je u nás v Čechách hodně znát, že se chováme jinak k určité etnicitě?
Stoprocentně. Největším důkazem toho jsou Romové z Ukrajiny. Když začala válka na Ukrajině, tak jsem ani vteřinu nepochyboval o tom, že se tady strhne vlna solidarity, ale šlo o to, že jejich kultura je nám blíž. Všichni znali Ukrajince, protože tady byli ve velkých počtech ještě před zahájením konfliktu. Pak sem přišli Romové a přístup k nim byl diametrálně odlišný. V tom je vidět, že jsme to vůbec nepochopili. Když někdo utíká z války, tak nemůžeme lidi dělit podle jejich sociálního statusu.
Autobus odmítl přijet pro ukrajinské Romy. Na hranicích funguje dvojí metr |
Proč si myslíte, že to tak je?
Je to stereotyp, je to strach z neznámého a z jinakosti. V případě Romů je to i tím, že tato společnost je hodně protiromsky naladěná. Lidé soudí lacině důsledky problémů a nechápou příčinu. Lidé nedokážou pochopit, proč by se měli přijímat Romové, kteří neumí třeba ani číst nebo psát, protože přichází ze sociálně vyloučené lokality. Říkají si, že tito uprchlíci nám tady jen přitíží. To je ale úplně absurdní, protože oni utíkají z války, stejně jako ti etničtí Ukrajinci.
Proto jste se rozhodl takhle zasáhnout a zkusit to?
Syrské děti byla hlavně mediální nálepka. Nám šlo o to přijmout všechny děti, které zůstaly v Řecku bez doprovodu nebo v ohrožení a to bez rozdílů. Zároveň jsme pomáhali bílým Ukrajincům, naše iniciativa byla pomáhat i českým důchodcům. My to takhle nedělíme. Pravdou ale je, že tento problém v Evropě byl. Jezdili jsme na Balkán a v uprchlických táborech jsme viděli v jakých podmínkách ty děti v Řecku žijí. Ono se to nabízelo, abychom se pokusili pomoc těm nejohroženějším.
V případě Romů z Ukrajiny to nebylo jen tím, že já jsem poloviční Rom, mám manželku Romku a děti mám tmavý. To samozřejmě má nějakou souvislost, ale zároveň, etničtí Ukrajinci dostávali standardní pomoc a ukrajinští Romové žádnou. Lidé odmítali Romy brát do aut, tak jsme tam pro ně zajížděli autobusem my. Vznikaly tam i situace, že jsme sehnali dopravní společnost, ale oni nám odmítli Romy vzít, když se dozvěděli že to jsou Romové. Přitom jim nevadilo brát etnický Ukrajince a to i když měli psy.
Romové, nechoďte do Česka, čeká vás život na ulici, varují ukrajinští celníci |
Snažil jste se tam taky dozvědět proč?
Jeden majitel autobusové firmy řekl, že si tyto děti nezaslouží, abychom je brali, protože se neumí chovat. To je úplně absurdní. Ano, je samozřejmé, že můžou vykazovat jiný znaky sociálního chování, ale to je z důvodu, že vyrůstali někde ve vyloučené lokalitě. Když byste se ve vyloučené lokalitě narodila vy, já nebo kdokoliv jiný, tak nebudeme jiní.
Špatné podmínky znamenají špatnou integraci
Co cítíte naopak od těch dětí?
Co se týče dětí z Řecka, tak ty nad tím takto nepřemýšlí. Tam bylo spíš nebezpečí, že kdyby v tom Řecku zůstaly v táborech, tak by tam vyrůstaly ve špatných podmínkách nebo na ulici. Byly by obětmi sexuálního otroctví, žebrání a dalších věcí. Když od malička vidíte, že vám každý ubližuje, nechce a zneužívá vás, tak tu společnost asi nebudete milovat, nebudete k ní mít respekt a podle toho se budete i chovat. To znamená i těžký integrování se do společnosti.
V jakém věku tam ty děti jsou?
Ty děti se tam stále obnovují, ale jsou mezi pěti a osmnácti lety. Samozřejmě je větší skupina dětí patnáct let plus, těch menších je daleko méně, ale všechno to jsou děti. Definice toho, co je dítě.
Jaký je teď hlavní cíl iniciativy Češi pomáhají?
Teď se asi budeme soustředit hlavně na Ukrajinu, ale zároveň jsme se za ty roky naučili zajíždět i do romských osad na Slovensku nebo i v Česku do romských ghett. V tom budeme taky pokračovat.
Romové se bojí, že s uprchlíky se přístup Čechů zhorší, říká člen rady vlády |
Vy jste i kamioňák, jak se vám to podařilo propojit?
Jako s každou jinou prací. Samozřejmě, že to bylo těžší v době, kdy jsem jezdil mezinárodní dopravu. Nebyl jsem ještě takový aktivista, když už musím říct to slovo. Ale když pak začínala iniciativa Češi pomáhají, tak jsem jezdil jenom tady po Evropě a pak už jsem jezdil jenom Německo, takže to se dalo časově skloubit. Někdy to bylo složitý a je to vidět i ve filmu.
Podporu neměl, ale i přes to pomáhal
Měl jste k tomu podporu z nejbližšího okolí?
Neměl, protože my jsme tenkrát žili na malém městě a já jsem tam byl spíše za exota. Brali to tak, že je ohrožuji a to i přes to, že jsem tam bydlel od svých šesti let. Na menších městech je větší strach. Tady v Praze přeci jenom vidí spoustu lidí z jiných národů a jiné barvy pleti.
Bylo to hodně těžké a to i pro naši rodinu. My se pak se ženou rozvedli a já jsem byl se synem rok sám. Klukovi bylo deset let a o to všechno to bylo ještě obtížnější. Většinu času jsem ten rok prožil se synem sám a po roce se žena vrátila, takže z tohoto pohledu už je to jednodušší.
Změnila vám tato situace pohled na něco?
Určitě, v tom, že i když vím, že ty věci nejsou černobílý, tak jsem zjistil, že ty věci nejsou černobílý opravdu v ničem. Myslel jsem si třeba vždycky, že lidi, kteří jezdí pomáhat jiným lidem, jsou lidi, kteří mají charakter, který je mi sympatický. Pak jsem v průběhu zjistil, že to tak vždy bohužel není.
Humanitární pracovník: Pomoc v Sýrii? Asad zavřel dveře, islamisté nás berou |
Bylo to jiný při natáčení, než když jste pomáhal a nenatáčel se ten film?
To bylo pořád to stejné, protože já jsem kameru nevnímal tak, že bych se musel chovat jinak nebo že pojedu někam, jenom protože tam bude kamera. Hlavně mi taky pomohlo to, že se točilo dlouho. Vy si pak na tu kameru i zvyknete a vnímáte ji jinak než první měsíc, spíše ji už moc nevnímáte.
Co si myslíte o řešení tohoto problému s dětmi?
Problém se vyřešil v tom, že běží přesídlovací program v rámci Evropské unie, do kterého je zapojeno 13 států, plus Švýcarsko. Většina dětí v rámci tohoto programu končí v Evropské unii. Já jsem měl dokonce osobní dilema v tom, že Robin Kvapil říkal, že je potřeba ty děti přijmout už kvůli nám, abychom tady trošku ozdravili společnost. Já jsem říkal že ano, ale my nemůžeme přece ty děti brát jako prostředek a skrze ně napravovat společnost. Primárně to musí být v zájmu dítěte.
Syrští uprchlíci shánějí peníze na TikToku. Nejvíce ale profituje platforma |
Já jsem si pak i říkal, jestli těm dětem nebude líp na západě než tady. Tam na ně nikdo nebude koukat přes prsty. Ale je pravdou, že v Řecku je v tuhle chvíli 144 dětí, které Češi dlouhodobě finančně podporují. Jde to přes jednu českou organizaci. Jedno to dítě dokonce sponzoruje pan ministr Rakušan. Vazba na Českou republiku tam je, tak třeba by něco mohlo vyjít jindy, když to bude dávat smysl a ty děti by tady dostaly vzdělání a péči.
Které země vnímáte, že jsou na tom v přístupu k problému lépe?
Určitě celý západ a když to budu separovat, tak Skandinávie a Německo. On je tam ale problém, že třeba Švédsko si toho nabralo až moc. Je potřeba, aby se na té pomoci podílela celá Evropa. Určitě je taky potřeba ty lidi rozdělovat.
S jakým přístupem by měl člověk jít na film More Miko a co očekávat?
Svoji roli by měla hrát hlavně zvědavost. Já si myslím a není to jenom můj subjektivní názor, že by bylo dobré, aby lidé ten film viděli. Každému to může něco dát. Já jsem obyčejný kamioňák, obyčejný kluk a vidět ty věci skrze můj příběh je úplně něco jiného, než když vám politici nebo někdo říká, co je správně a co není.
