Ne každý asi ví, že v Nancy je operní dům. „Byl to i pro mne objev, není to jen tak nějaká budova, ale krásná neoklasicistní stavba, zasazená do úžasného prostředí náměstíčka,“ říká pěvec.
Co v Nancy připravujete?
Ifigenii na Tauridě od Christopha Willibalda Glucka. Je to dílo s mnoha nádhernými hudebními momenty a komplikovaným příběhem. Zpívám Pylada, což je spolubojovník Oresta, bratra Ifigenie. Poprvé zpívám francouzsky ve Francii. Dotáhnout jazyk do takové dokonalosti, aby i Francouzi byli spokojeni, je tedy pro mne extramotivace. Zatím musím zaťukat na dřevo, že se to snad daří.
Před pandemií jste byl členem operních studií pro mladé pěvce při mnichovské Bavorské státní opeře a při newyorské Metropolitní opeře. Jaká to byla zkušenost?
Operní studia mi dala pracovní morálku. Na druhou stranu jsem si během pandemie uvědomil, že to vše bylo až moc rychlé, protože hlas je přece jen částí lidského těla, a tu chemii prostě neuspěcháte. Technicky se ve studiích moc nenaučíte, protože dostáváte jen kratičké role, v nichž se spíš naučíte zlozvyky, a vlastně vám to nedá reálný pocit, co to je být sólistou na jevišti. Ale za to vštípení pracovní morálky jsem vděčný.
Někteří umělci říkají, že pandemie jim paradoxně pomohla psychicky, protože si dali pauzu. Takže s vámi to bylo podobné?
Bylo to důležité z hlediska pěvecké techniky i psychiky. Workoholici jako já mívají problém si to přiznat. A já si nalil čistého vína: začal jsem moc brzo, a i když jsem měl úspěchy a vyhrával jsem soutěže a dostal se do zmíněných studií, tak z hlediska toho, abych zpíval správně, a tedy i dlouho, ten rychlý start dobrý nebyl. Přicházela jedna výzva za druhou, nelituju jich, ale už jsem si potřeboval odpočinout.
Vaši vrstevníci holdují spíš popu a rocku. Jak byste jim klasiku a operu obhájil?
Nestalo se mi, že bych mladého člověka vzal na koncert klasiky a on řekl, že je to nuda. Spíš naopak, ptali se, kdy bude další koncert. Kolem tohoto hudebního stylu je spousta tabu, lidi si myslí, že musí něco vědět, aby si mohli symfonii či operu užít. A ono to tak není. Bohužel divadla se dnes snaží přiblížit opery tím nejhloupějším způsobem, a to tak, že je převádějí do současnosti. Jenže lidi, které jsem někde vzal na takovou produkci, mi pak většinou řekli, že si přečetli, že tam bude dejme tomu hraběnka na hradě, a oni tam byli v džínách. Diváci jdou na klasický kus z minulých staletí. Proč jsou dodnes tak oblíbené režie Franka Zeffirelliho? Protože odpovídají libretu a neobsahují žádné paralely.
Navíc aktualizace se podobají jako vejce vejci.
Je to pořád dokola, džíny, sako, kravata, scéna připomínající bílou krabici. Nejsem proti tomu, když se výprava vizuálně minimalizuje, ale třeba Carmen má prostě mít červenou sukni, cigaretu v ruce a růži ve vlasech. Není to holka z Brooklynu.
Kdybyste mohl, do jaké operní éry byste se chtěl přenést v čase?
Určitě do 60. až 80. let 20. století. Tehdy v našem oboru působili vynikající umělci, od zpěváků přes režiséry po dirigenty. Dnes je málo lidí, kteří se skutečně snaží sloužit hudbě, a je pak problém, když vás třeba dirigent nenechá při zpěvu pořádně nadechnout.
Místo historického kostýmu sako, necitliví dirigenti... Jak si uchováváte nadšení pro svou profesi?
Nechci být morbidní, ale mně pomáhá, když si řeknu, že zítra může vše skončit. Smrt je faktor, který by nám všem měl dodávat motivaci.
To je také poučení z pandemie?
Trochu, ale já jsem byl takový vždy, chci být nejlepší a současně jsem líný. Takže se motivuji tím, že zítra už tu nemusím být, takže musím vše udělat dneska.
