RECENZE: Uriah Heep to sice šlape, ale znějí zaměnitelně a sterilně

Britská kapela Uriah Heep sice má své nejplodnější tvůrčí období již dávno za sebou, nicméně stále nahrává desky plné solidního melodického hard rocku. Někdejší esprit už je ale bohužel nenávratně pryč.

Uriah Heep byl ve svých nejšťastnějších letech součástí pomyslné hardrockové čtyřky. Ve společnosti Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple ale byli vždy až „ti čtvrtí“. Chyběla jim vzletnost a drtivost prvně jmenovaných, do té doby neslýchaná temnota druhých, instrumentální jiskra a skladatelská odvaha třetích zmíněných.

Pyšnili se skvěle sladěnými doprovodnými vokály, dbali na zpěvné melodie, neostýchali se kypřit hardrockovou zeminu pompézní klávesovou orbou. Do dnešních dní přežilo z jejich repertoáru několik hitů, které ale mají místy až tancovačkový nádech, viz třeba Lady In Black nebo Easy Livin’.

U tuzemských mániček to měli „uriáši“ vždy dobré, snad právě díky lehce agrárnímu odéru své hudby, která od počátku rezignovala na jakoukoliv sofistikovanost a šla hlavně po chytlavých refrénech.

Podle tohoto mustru vyšili Uriah Heep, v jejichž sestavě už jen kytarista Mick Box pamatuje staré dobré časy, novinku nazvanou Chaos & Colour. Je to typická deska kapely, která už řekla vše podstatné, je jí jasné, že žádnou díru do světa neudělá, takže cílí vyloženě na pamětníky a věrné fandy. Tak je to ostatně v nejlepším pořádku, nikdo od veteránů nečeká nepatřičné stylové vylomeniny.

Chaos & Colour

50 %

Uriah Heep

Od úvodní Save Me Tonight se jede na první dobrou – šlapavý rytmus, zemité kytarové riffy, zasazené do klávesových rámů. Skladby jsou vystavěné tak, aby kulminovaly v refrénech, někdy příjemně melodických a nápaditých, jindy ale bohužel upocených a z paty tahaných, viz například Hurricane. Nechybí balada One Nation, One Sun, patřičně jímavá, po hudební stránce ale banální, až kýčovitá.

V některých momentech Uriah Heep připomenou svou minulost, viz třeba skladbu Golden Light s pro ně typickými „uhánějícími“ varhanami, ale díky nepříjemně sterilnímu eurometalovému zvuku schází potřebná atmosféra, která by postavila most mezi klasickými alby a novinkou.

Jinými slovy, Uriah Heep v roce 2023 postrádají jakoukoliv osobitost a znějí jako něco ze stáje italské vydavatelské společnosti Frontiers Records, která programově cílí na nostalgické milovníky melodického rocku a dává šanci prachem zapadaným jménům. I to je důsledek toho, že Uriah Heep zkrátka, na rozdíl od v úvodu jmenovaných, nebyli žádní vizionáři. Na druhé straně, i fortelné řemeslo se cení.