RECENZE: Dětem bezmasou pohádku, rodičům zakletý zámek bohémy

Pokud se premiérové snímky Kvík a Dreaming Walls: Hotel Chelsea sejdou ve vícesálovém kině, poskytnou rodinným výpravám možnost k oddělenému zážitku: mohou si vybrat mezi animací pro menší a dokumentem pro dospělejší adresáty.

Z filmu Dreaming Walls: Hotel Chelsea | foto: Artcam

Obě novinky spojuje jak koprodukční původ v zemích Beneluxu, tak ženy za kamerou: pohádku o prasátku chráněném před zabijačkou natočila Mascha Halberstadová, o téměř duchařský pohled do zákulisí slavného útočiště umělců se podělily Amélie van Elmbtová a Maya Duverdierová.

Kvík
Animovaný příběh rámuje lokální soutěž ve výrobě klobásek, ale vládne mu její protipól, totiž dívenka z přísně alternativní rodinky, jejíž členové nejedí maso a živí se zdravými produkty z vlastní zahrádky. Ovšem když dorazí dědeček z Ameriky, který vnučce coby domácího mazlíčka daruje čuníka, obrátí se klidná domácnost vzhůru nohama.

Kvík

50 %

Nizozemsko / Belgie, 2022, 72 min

Režie: Mascha Halberstad

Scénář: Fiona van Heemstra

Záhadný stařík provozuje zábavné kratochvíle jako „sibiřskou hru slimákovka“ a pašík zase životní návod „hrát si, jíst a spát“ doplní o věčné vyměšování, jež se vzpírá všem výchovným metodám. Neobvykle stylizované postavičky tak procházejí pořádně prohnojeným venkovem, aby v akčním finále završily očekávaný vegetariánský plakát.

Dreaming Walls: Hotel Chelsea
Stěny newyorského hotelu jako by skutečně vydechovaly útržky snů všech umělců, kteří jím prošli - pobýval tu i Miloš Forman; jejich portréty se promítají na cihlovou zeď, nicméně v popředí nestojí minulá bohéma, nýbrž bizarní dnešek, hrstka podivínských vytrvalců, kteří tu žijí i během vleklé rekonstrukce.

Dreaming Walls: Hotel Chelsea

70 %

Belgie / Francie / Nizozemsko / Švédsko, 2022, 80 min

Režie: Amélie van Elmbt, Maya Duverdier

Scénář: Amélie van Elmbt, Maya Duverdier

Všude lešení, igelitové plachty, stávkující výtah; mezi stavebním odpadem se senioři s holemi a chodítky zdraví „Ještě dýchám“ a zedník jim tvrdí, že cítí, jak tu bloudí duchové. Vážně to působí jako v zakletém zámku: tamhle přespal Wilde, vedle točil Warhol, ukazují „držáci“, jak si říkají hosté z jiných časů.

Někteří tu žijí od 80. let: bývalá tanečnice stále trénuje na schodech, výtvarník dál vytváří portréty z drátů, někdo bojuje za návrat původní podoby, než jim zmenšili pokoje, jiní se těší na modernizaci, ale bojí zvýšení nájmu, a stařičká fotografka se noří zpod lešení jako nezdolný přízrak. Nálada vítězí nad slovy.