RECENZE: Fuksa je možná brněnský bůh a železný muž, ale Hrabal to není

Bůh je z Brna – tvrdí hned v názvu svých memoárů Karel Fuksa. Rodák samozřejmě z Brna, ročník 1946. A kdo je Karel Fuksa?

Režisér a výtvarník Karel Fuksa na snímku z roku 2019 | foto: ČTK

Nejznámější je asi jeho práce režiséra dlouhé řady dokumentárních filmů, hlavně pro Československou a Českou televizi. Míň se asi ví o tom podstatnějším: Fuksa byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jednou z klíčových postav takzvané brněnské bohémy. Skupiny, kde se míchali výtvarníci a literáti se siláky a mystifikátory. Takový sportovněji založený underground.

Ostatně Fuksa je taky běžec dlouhých tratí, a zvládl dokonce takzvaného železného muže: čtyři kilometry plavání, sto osmdesát kilometrů na kole plus závěrem maraton. Na těle je tedy autor jasně v kondici. A v jaké kondici je jeho memoár?

Historky létající časem

On to vlastně není tak úplně memoár. Fuksa ho totiž nepsal sám. Knihu s ním a občas i trochu za něj poskládal zkušený rozhlasový redaktor a spisovatel Jiří Kamen. A napsali to metodou docela divoké koláže.

Na chronologii a vůbec nějakou strukturovanou textovou výstavbu se tady moc nehraje: historky létají časem, jak se jim zrovna namane, některé motivy se opakují, některé obrazy překrývají. A žánrově je to vyložená galerie: příběhově nabitá vzpomínka a detailní portrét vedle anekdoty, úryvky pamětí Fuksovy maminky vedle úryvků básní, novinových článků, rozhovorů anebo dopisů – a to vše prokládané Kamenovými komentáři, úvahami, doplňujícími informacemi a vzpomínáním z vlastního života.

V první polovině hraje prim vlastní Fuksova rodina. Od praprarodičů po vnoučata. Je prý „dobře namíchaná“, jsou v ní totiž „Češi, Židi, Němci, komunisti, antikomunisti, klerikálové, náckové, zednáři“. Prostě celé dvacáté století. V druhé půli knihy pak přijdou na přetřes Fuksovi bohémští kumpáni, například divadelník Goldflam, surrealista Řezníček, silák Kocourek, skladatel a „encykloš“ Štědroň, naivní básníci Novák a Mrázek Hořický, konceptualista Kocman nebo bezdomovec „doktor Špína“, jehož portrét je jasně nejsilnějším místem knihy. Celkem se tady pak střídají zábava s tragédií a korunu tomu všemu dává docela velká míra poezie. Nejatraktivnějším totiž nejsou u Fuksy ani tak dějinné události nebo portréty vybraných osobností jako sám jazyk, autorská řeč.

Bůh je z Brna

60 %

autor: Karel Fuksa, Jiří Kamen

nakladatel: Mladá fronta

Fuksa vypráví, jak mu zobák narostl, obecnou, místy nespisovnou češtinou, říznutou hantecem. A mluví překotně a neuspořádaně, s citem pro hru a mystifikaci stejně jako lehounkou absurdní komiku. I když srovnání s pábením Bohumila Hrabala na zadní straně obálky je trochu mimo. Takhle skvělý Karel Fuksa není.

Je při vší úctě spíš průměrný, mile naivistický. Moc si nevyskakuje, nechvástá se, prostě vzpomíná. Častokrát na to, respektive na ty, na které obsáhle vzpomínali před ním už jeho kolegové, třeba Pavel Řezníček nebo Arnošt Goldflam. Ale hlavně: Fuksův memoár je knihou spíš dostředivou, užijí si s ní nejvíc ti, kdo aspoň trochu vědí, o čem je řeč. Ti, kdo jsou ochotni uvěřit, že pokud je nějaký bůh – pak jedině z Brna.