U zrodu budoucího cimrmanovského ansámblu stálo kvarteto lidí. Zdeněk Svěrák a Miloň Čepelka se znali z Vysoké školy pedagogické v Praze, kde oba studovali český jazyk a literaturu a vydávali školní časopis Hříbě. Tam přispíval i o několik let starší Ladislav Smoljak, jehož oborem byla matematika a fyzika.
Všichni se posléze začali angažovat v armádní redakci Československého rozhlasu, kde v té době pracoval jako redaktor i jistý zasmušilý milovník černého humoru Jiří Šebánek. „Na sklonku roku 1965 začali vysílat pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka, který lze pokládat za přímého předchůdce budoucího divadla,“ uvádí Tomáš Maleček ve své knize Divadlo Járy Cimrmana po padesátce...
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Šlo o mystifikační humor a fiktivní rozhovory s fiktivními hosty, kdy kulisa kavárny byla umělá a skeče, v nichž se používaly i pojmy jako „lihová milice“, vyvolaly stížnosti Ministerstva národní obrany. Pořad proto musel začít cílit na „civil“ a mládež. Režisérkou pořadu se stala Helena Philippová, přičemž Nealkoholické vinárny vzniklo do poloviny září 1969 na 40 dílů.
Právě v pořadech Nealkoholické vinárny poprvé zaznělo jméno fiktivního českého génia Járy Cimrmana. Stalo se tak 16. září 1966 a Cimrman byl zmíněn coby naivní sochař-samouk, občanským povoláním řidič parního válce. „Tento původní Cimrman byl náš současník, který vystavoval v nafukovací hale předměty, jež přejel parním válcem,“ vysvětlil Tomáš Maleček. S nápadem založit na podobném mystifikačním humoru divadlo přišel Jiří Šebánek.
 |
Zakládající schůze nové umělecké scény se konala na konci října 1966 a zúčastnilo se jí celé kvarteto kamarádů Šebánek–Svěrák–Smoljak–Čepelka. Společně si dali závazek, že do konce roku každý napíše svou vlastní hru, která bude působit dojmem, jako by ji napsal právě Cimrman. Důležitou roli ve zrodu divadla tehdy hrála režisérka Helena Philippová, která s autorským týmem připravovala rozhlasovou „vinárnu“. „Vy budete jednou slavní a budete se tím divadlem živit,“ cituje Tomáš Maleček ve své knize slova režisérky, která se ukázala prorockými.
Řešení z nouze
Nově založené Divadlo Járy Cimrmana našlo svou domovskou scénu v pražské Malostranské besedě. Právě zde se 4. října 1967 konala veřejná premiéra jejich první hry s názvem Akt. Když pak Zdeněk Svěrák odemykal doma dveře, manželce řekl, že příště to bude lepší, protože už nebudou mít takovou trému. Ona mu odpověděla: „Neblázni, vy to chcete hrát ještě jednou?“ Oba tehdy netušili, že se Akt dočká více než 750 repríz a další dvě inscenace divadla přesáhnou tisícovku.
Zajímavostí je, že úvodní „seminář cimrmanologů“, který se stal typický pro celé dílo divadla, vznikl vlastně z nouze. Původně se měla spolu s Aktem hrát i druhá jednoaktovka z pera Jiřího Šebánka s názvem Domácí zabijačka, ovšem Šebánek ji nestihl dokončit. A tak herci v nouzi vymysleli úvodní sérii „přednášek“ o životě a díle fiktivní postavy Járy Cimrmana. „Tato nouzovka posloužila i jako vhodný prostředek k vysvětlení faktu, že hra není ztvárněna profesionálními herci, ale že se o její rekonstrukci snaží vědci oboru cimrmanologie,“ vysvětlil spisovatel Tomáš Maleček.
„Namířena proti zřízení ČSSR.“ Kniha o Cimrmanech cituje i ze spisů StB |
Po premiéře Aktu začal ještě týž měsíc, v říjnu 1967, cimrmanovský soubor vystupovat pravidelně každou středu a čtvrtek a získal si řadu fanoušků z okruhu známých osobností. Už na premiéře byl například spisovatel Josef Škvorecký. Herečka Jiřina Jirásková zase říkala, že k Cimrmanům chodí sledovat „nehereckou autentičnost“, mezi diváky se zařadil i Jiří Suchý či Josef Abrhám.
I přes ne úplně pozitivní recenzi v novinách Svobodné slovo se ale zpráva o novém divadle se zcela specifickým humorem rychle rozletěla po zemi. Už 8. listopadu 1967 se konala další premiéra, tentokrát hry Vyšetřování ztráty třídní knihy. Mnohé repliky z ní jsou nesmrtelné dodnes. Divadlo Járy Cimrmana tím potvrdilo svůj skvělý umělecký start a postupně se zařadilo do zlatého fondu českého nejen divadelního umění.
Dobové ohlasy v tisku„Již dlouho jsme nezažili tak milou a důvtipnou taškařici. Ve škále malých divadel zazněl nový tón, v němž není hlubokomyslnosti ani škarohlídství, ale mladá legrace.“ - Divadelní noviny „Ve hře je několik vynikajících gagů. Ale celkově se přibližuje spíš k těm amatérským divadlům, která zazáří a zase zhasnou.“ - Svobodné slovo |
