RECENZE: Showman Ben Cristovao zvládl bavit halu přes dvě a půl hodiny

Dva roky čekal Ben Cristovao, než bude možné uskutečnit pandemií dvakrát odložený koncert v pražské O2 areně. Večer měl jednu zásadní slabinu v podobě špatného zvuku, zpěvák mnoha virálních hitů přesto dokázal, že na velká pódia patří.

Cristovao se do nejprostornější české haly vrátil po třech letech. Nezaplnil ji sice tentokrát do posledního místa, hlasité podpory publika – především toho dívčího – se mu však dostávalo po celou dobu vystoupení s odvážným rozsahem převyšujícím dvě a půl hodiny.

Bylo to představení pestré, dynamické a jednoduše zábavné, sršelo lehkostí a nenuceností. Hlavní protagonista se po pódiu pohyboval s takovou samozřejmostí, jako by v patnáctitisícových arénách zpíval denně. Svou pódiovou přirozeností a vrozeným showmanstvím dokázal strhnout i ty, kteří by si nejspíš jeho nahrávky doma nepustili.

To vše navzdory bídnému ozvučení, které celkovému dojmu ubíralo od první skladby – nedávno vydaného singlu Prší, prší – a ani v dalším průběhu se ho nepodařilo zcela vyladit. Čím svižnější a energičtější song zrovna zněl, tím horší byla srozumitelnost slov.

Rodák z Plzně s angolskými kořeny využil šířky svého repertoáru, se kterým v průběhu let oslovil různé typy posluchačů: dospívajícími slečnami počínaje, vyznavači fitness stylu či velkohubého rapu konče. Za zády měl chvílemi plný kapelní zvuk, jindy vsadil na komorní akustický doprovod, aby následně s pomocí DJe přenesl obecenstvo na velkou taneční party.

V úvodní části dostaly prostor skladby spíše popové a lechtivé jako Tělo nebo NAHA, přičemž při druhé jmenované se pod deštníkem poprvé proletěl nad hlavami diváků. Silný byl miniblok písní z loňského EP JENTAK, na kterém s producentem Filipem Vlčkem žánrově místy uhnul až ke stadionovému rocku. Také proto Posílám ti lásku a Stopařův průvodce v prostředí O2 areny tak vynikly.

Velkou odezvu měly songy akcentující trendy u mládeže v současnosti mimořádně oblíbeného rapu. Když Ben na pódium přizval Steina27 a jeho kolegy z kolektivu Rychlí kluci, nebylo dle ohlasu pochyb o tom, která věková skupina v sále převažuje. Ve výčtu hostů nechyběly ani prvoligové slovenské hvězdy Majk Spirit nebo Rytmus. Popovou scénu oproti tomu reprezentovali Adam Mišík, Mirai Navrátil či Marcell, který navíc hlavní show předskakoval.

Přítomnosti dalších vystupujících zpěvák obvykle využil k tomu, aby mohl sám na chvíli z pódia nepozorovaně zmizet a změnit oděv. Outfitů vystřídal několik, často přitom nezapnuté knoflíky obnažovaly jeho hruď a někdy svršek odložil úplně. Při jedné z převlékacích pauz k přítomným promluvil z velkoplošné obrazovky v předtočeném vzkazu ústy mechanického lva. Jako vegan a příznivec boje za životní prostředí připomněl, že koncert pořádá s maximálním možným ohledem na vzniklou uhlíkovou stopu.

Král zvířat se později na scénu vrátil – tentokrát ve zhmotněné gigantické podobě a s interpretem na hřbetu. Šlo o úvod k roztančené písni Kolotoč, kterou posléze hudebník předvedl s DJem na menším pódiu na druhém konci haly. Spolu s dříve odehraným hitem Sweet Chilli patřila k těm položkám, při kterých O2 arena pod náporem poskakujících fanoušků doslova duněla. Cristovao dokázal ze sedaček zvednout i nemalou část sedícího publika.

Jeho následný přelet zpět na hlavní jeviště, při němž ve vzduchu předváděl svou akrobacii, patřil k nejvýraznějším prvkům výpravy. Ta byla v některých okamžicích sympaticky umírněná, až milá – byl to případ z obrazovky tančícího a diváky roztleskávajícího robota v kousku Stopařův průvodce nebo maket racků poletujících prostorem při syrové klavírní výpovědi Poslední. Na tanečníky, šlehající ohně a jiskry či padající konfety ale pochopitelně také došlo.

„Máte ještě sílu?“ ptal se zpěvák diváků v závěrečném bloku, načež mu byl odpovědí sborový jásot. V této atmosféře odehrál své nejposlouchanější hity jako Těžký váhy, ASIO nebo Bomby, které jen na YouTube dosáhly desítek milionů přehrání.

Ben Cristovao

70 %

O2 arena, Praha

1. října 2022

Pokud by šel někdo do O2 areny hodnotit uměleckou kvalitu Cristovaových písní, výsledný verdikt by nejspíš – minimálně v některých položkách – nebyl až tak příznivý. Sám interpret se příliš netají tím, že k hudbě přistupuje jako ke každému jinému podnikání: sleduje, co je zrovna v kurzu, a dokáže to do své tvorby zanést bez křeče a urputnosti způsobem věrohodným i pro současné teenagery.

V případě halových koncertů napěchovaných tisícovkami posluchačů velmi různorodého vkusu však tím nejdůležitějším kritériem pořád zůstává to, zda se lidé baví. A v tomto ohledu uspěl Ben Cristovao na výbornou.