RECENZE: Michal Viewegh zase jednou vyrostl. Skoro k Haškovi

Letos na jaře vydal Michal Viewegh k svým šedesátinám Děravé paměti, teď přidal novou sbírku povídek. Zatímco memoár patřil ke slabším kusům ve stádu jeho knižních publikací, jeho povídková novinka má něco do sebe – až si čtenář nad některými z těch třinácti zařazených textů říká, co si říkal za poslední dekádu výjimečně.

Že tohle je zas ten starý známý Viewegh, mistr v plné síle, a že kromě té skoro povinné řemeslné zručnosti v textové výstavbě, svižném profilování figur, dialogických přestřelkách anebo komickém pointování, navíc poněkud dospěl. Že se vyvinul z jízlivého ironika a sarkasty, z ublíženého chvástala, co machruje s vínem, ženami a zpěvem, v překvapivě silného humoristu, který má za cíl v první řadě sebe – svou bilanci, své odcházení.

Novinka se jmenuje Průměrně zamilovaný muž. Průměrný název, ale u povídkových sbírek to takhle bylo s Vieweghem vždycky: Povídky o lásce (2009), Povídky o manželství a sexu (1999), Povídky o nelásce (2019). Nic moc. Jenže hned otvírák nastaví laťku proklatě vysoko: hrdinovi je dvacet, maká v Chemapolu jako noční vrátný – a nešťastně se zakouká do cynické mrchy, která reprezentuje pozdní normalizaci v kostce.

Muž podváděný i zklamaný

Je to vulgární spekulantka, kterou zajímají jenom prachy a moc, a je za ně ochotna poskytnout ze své monumentální tělesné výbavy cokoli. A Vieweghův (jistě trochu autobiografický) hrdina jí šikovně nastaví zrcadlo. A pak jsou tu další kusy, časově už z doby porevoluční, vlastně rovnou současné, kde hlavní postava hraje překvapivě reflektovanou roli: muže poraženého a poníženého. Muže u konce s dechem. Muže podváděného, opouštěného, zklamaného v lásce. Na stará kolena samotáře, co šilhá po gymnazistkách – a který toho za svůj život sice hodně napsal, ale málo prožil. Který je smutný a vyhaslý; místy trapný a místy k smíchu. Prostě figura vnitřně tragická, navenek komická.

Průměrně zamilovaný muž

80 %

Michal Viewegh

Ikar, Praha 2022, 168 stran

Ne všecky povídky mají sílu té vstupní, hlavně v druhé polovině knihy je povídka nahrazena jinými, o poznání lehčími žánry, jako pseudo-reportáž (z předávání jisté literární ceny) anebo anekdota (v hlavní roli s děravou pamětí a pilulemi na erekci). V těch nejpovedenějších momentech má ale čtenář dojem, že tady je Viewegh málem na úrovni povídkového Jaroslava Haška, natolik je jeho sranda někdy jiskřivá a bezohledná.

Spíš než Milana Kundery, k němuž autor odkazuje v citaci úvodem jedné povídky; ta citace je na téma kýč a hovno. A motiv výkalu, včetně průjmu, se objevuje v Průměrně zamilovaném muži poměrně často. Zlí jazykové by z toho jistě vyvodili obratem leccos, nejeden zlý bonmot anebo příměr, ale opak je pravdou: Novinka Michala Viewegha patří mezi jeho knížkami z poslední dekády mezi ty nejlepší.