Londýnský Královský filharmonický orchestr se svým šéfem Vasilijem Petrenkem přijel uprostřed truchlení za zesnulou britskou královnu. Upravil kvůli tomu program, respektive přidal na úvod část Nimrod ze skladby Enigma Variations od britského skladatele Edwarda Elgara. Hluboká, jímavá melodie byla vskutku dojemnou poctou.
Pak už následovala Čtyři mořská interludia z opery Peter Grimes od Benjamina Brittena, zahraná skutečně magicky. V Koncertě pro klavír od Edvarda Griega se zaskvěl Lukáš Vondráček dynamickou šíří a dravým přednesem, který v mžiku dokáže zkrotit do jemného úhozu.
Večer vyvrcholil Symfonií č. 5 od Sergeje Prokofjeva, komponovanou ke konci druhé světové války a odrážející sebevědomí a triumf, ne však pomocí povrchního patosu. V podání londýnského orchestru, proslulého virtuozitou a všestranností, si šlo vychutnat všechnu živost a energii. Londýňané nakonec přidali ještě Dvořákův Slovanský tanec č. 1.
Koncert Orchestru Pražské konzervatoře přirozeně nesoutěžil s večery světové elity. Spíš než naprostá dokonalost a kouzla s výrazem stály v popředí nadšení, snaha a dosud nabyté technické schopnosti. Vše se dobře uplatnilo v Borodinových Poloveckých tancích i v Dvořákově Osmé symfonii, která nebyla zahraná dokonale, ale sympaticky, snaživě a vskutku radostně.
Nadějí do budoucna je i mladý houslista Daniel Matejča, který zahrál proslulý Čajkovského Koncert pro housle a orchestr na slibné úrovni, počínaje technikou, přes emoci a vlastní interpretační vklad. Orchestr připravila Miriam Němcová, na pódiu ho pečlivě vedl Petr Altrichter. Je správné, že Dvořákova Praha dává prostor i hudebnímu mládí.
Rusalka na koncertním pódiu
Od Dvořákovy Rusalky, za níž stál Semjon Byčkov s Českou filharmonií, se naopak samozřejmě čekala nejvyšší úroveň. Jistě, koncertní pódium je jen pódium, nikoli divadelní jeviště s kulisami a kostýmy. Ale dalo by se jízlivě poznamenat, že v koncertní síni je člověk aspoň ušetřen leckdy zoufalých pokusů režisérů „aktualizovat“ operní příběhy a může se plně soustředit na hudbu.
A stojí-li za provedením významný symfonický orchestr a navíc vzniká zvukový záznam, pak je taková akce plně ospravedlnitelná. Ostatně Dvořákova Praha už několik koncertních produkcí oper nabídla.
A všechna čest Semjonu Byčkovovi i festivalu za to, co se podařilo dát dohromady. Počínaje výkonem kolektivních těles – bylo přímo vidět a ještě lépe slyšet, jak Byčkov tvaruje fráze, povzbuzuje k dramatickému stupňování a zase krotí a ztišuje. Jakoby každý takt byl vypulírován a člověk si najednou mohl užívat všechny nástroje. Zrodila se bolestně krásná, intenzivní, dramatická Rusalka. Luxusní bylo zapojení Pražského filharmonického sboru, který vnesl nádherný, hutný zvuk do sborových scén.
Ovšem každá opera stojí a padá se sólisty. A nutno uznat, že jejich sestava by celkově obstála i na světových scénách. Ostatně většina na nich i vystupuje. Což na druhou stranu neznamená, že nebyly i sporné dojmy. Nádherný, stříbřitý soprán litevsko-arménské sopranistky Asmik Grigorianové je schopný směrem do výšek takové rozpínavosti, že působí dojmem neohraničených zvukových možností. Přitom stále zůstával volný, lyricky čistý a krásný, prostě ideál pro Rusalku.
Pěvkyně už Rusalku zpívala v Madridu, a tak je trochu s podivem, že měla před sebou noty. Že by s ohledem na přítomné mikrofony nechtěla nic riskovat, možná i kvůli češtině? Nejspíš proto její výkon přes všechny zmíněné kvality působil poněkud odtažitě. Navíc celou dobu stála stranou a o nějaký herecký náznak se ani nesnažila.
Tím větší uznání zaslouží představitelka Ježibaby, americká mezzosopranistka Jamie Bartonová (kterou v této roli už mohlo roku 2017 vidět publikum přímých kinopřenosů z Metropolitní opery). Zpívala zpaměti, a i když všechny ty jazykolamy z Kvapilova libreta zněly – jak jinak – exoticky a trochu škobrtavě, efektně je překonávala mocným, skvěle opřeným hlasem.
Navíc si i na těch pár metrech pódia v Rudolfinu herecky vychutnávala poťouchlost a zlomyslnost své postavy. Rusalce vzala v souladu s libretem řeč, ale tak trochu i show…
Ukrajinský tenorista Dmytro Popov, jenž zpíval Prince třeba ve Vídeňské státní opeře, je spíš robustnější, dramatičtější hlasový typ, ale naštěstí nemění pohádkového Prince v namáhajícího se vzpěrače těžkých tónů, stále převažoval dojem přirozeného zpěvu. Mladý český basista Jan Martiník podal Vodníka v podstatě jako lyrickou píseň – krásnou, jímavou, jenže až moc jednotvárně lyrickou, jakoby to spíš byl vlídný mladší bratr Rusalky než mocný vladař vodní říše, který i když běduje, tak se všechno třese…
Jinak velice nadaný pěvec, který umí skvěle podat třeba Dvořákovy Biblické písně, by s touto rolí mohl ještě počkat, na divadle určitě.
Cizí kněžnu zazpívala slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová suverénně: vášnivě a plným hlasem bez stopy ukřičenosti či řezavosti. Markéta Klaudová, Markéta Cukrová a Monika Jägerová tvořily dobře sezpívané trio lesních žínek, Štěpánka Pučálková a Boris Prýgl nabídli v rolích Kuchtíka a Hajného vtipné kreace, i herecky naznačené.
V té souvislosti se celý projekt mohl aspoň do nějaké míry „režijně“ uchopit a sjednotit – když totiž Rusalka „oněměla“, odešla ze scény a Princ komunikoval s publikem… Divák si pak připadal spíš jako v nahrávacím studiu. A když už, docela by ho zajímala informace, co se zvukovým záznamem, který pořizoval Český rozhlas, bude, čili jestli vyjde nahrávka.