RECENZE: Jedno Mirai menu, prosím. A k němu jahodový dort se šlehačkou

Svůj k svému. Koncert Mirai v O2 areně připomínal návštěvu obří restaurace rychlého občerstvení, kde vám toho na tác naloží tolik, že to sotva spořádáte. Jenže to má umělou, strojovou chuť a po požití se dostaví konzumní kocovina.

Skupina Mirai se na svůj večer ve vyprodané největší české koncertní hale připravila svědomitě, o tom nemůže být pochyb. Nápaditá scéna se dvěma obřími panely, na nichž běžely celou dobu projekce, kouřové efekty, konfety, ohně, vše sladěné a vypilované do detailu tak, aby si obecenstvo – převážně dívčí, to dá rozum – přišlo na své.

Včetně u vchodu nafasovaných svítících náramků a fidorky. Zkrátka a dobře, sedni si, nabašti se, mávej na povel, jásej na povel, sviť a zpívej na povel. A hlavně se bav! Za všech okolností, vždyť „život je pohoda, život je fajn, život je jako jahoda, co ti na šlehačku daj“, jak zpívají Mirai v jedné své skladbě, na kterou taky došlo.

A nejen to, došlo na rozdávání dortu s jahodami a šlehačkou těm, kteří měli ten večer narozeniny, došlo na hošíka z publika, který třímal transparent, že si s kapelou chce zahrát tuhle písničku. Tedy si ji zahrál i zazpíval. A do toho Mirai vytáhl z publika dívku, kterou nechal plout na gumovém člunu na rukou fanoušků a fanynek. Sám se také projel, aby ne, dneska večer si to každý musí užít.

Do toho se mezi nadšený dav v jednu chvíli hodily velké barevné balony, Mirai každou chvíli rozezpívával dav otřepaným „levá strana héj, pravá strana héj, a teď holkýýý, a teď klucíííí“, organizoval cosi ve stylu hromadného držení se za ramena a poskakování do stran a do toho se hrály nějaké písničky.

Zaznělo snad vše, nač věrní čekali. Na úvod Vedle tebe usínám, dále Já chci tančit, zmíněná Yahoda, opravdu nesnesitelné Narozeniny, I přes to všechno, v rámci níž se zavzpomínalo na spoluautora, zesnulého Davida Stypku. A na závěr samozřejmě nezbytná motivační Když nemůžeš, tak přidej.

Mirai

40 %

O2 arena, Praha

15. září 2022

Mirai jsou učebnicový příklad hudebního konzumu. Jejich skladby jsou vtíravé, lepivé, až urputně pozitivní, postavené tak, aby si je člověk okamžitě zapamatoval a nemohl se jich zbavit.

Tomu odpovídá i živá prezentace. Rozjásané úsměvy na všechny strany, kytarista v tu pravou chvíli odloží tričko a zbytek koncertu hraje do půl těla obnažen. I živě mají Mirai zvuk poměrně krotký, bezbarvý. Vše je podřízeno diktátu chytlavosti, nekonfliktnosti a líbivosti.

Jak se k tomu celému balíku postavit? Fanoušci Mirai mají zcela jistě jasno, ti museli být v sedmém nebi, zvlášť když přihopsal hostující Ben Cristovao. Pozorovatel nezúčastněný, který nijak nemá v oblibě Matějskou pouť a podobné atrakce, ale už musel být poněkud na rozpacích. Protože spíš než opravdový koncert to připomínalo nákladnou dětskou besídku, už snad chyběl jen klaun a malování na obličej.