Proč si pamatujeme telefonní číslo z mládí a svoje současné zapomínáme? Jak to, že dětská písnička odolá zkoušce času, zatímco jméno milovaného nám uniká? Jak funguje paměť? Tyto otázky si klade renomovaný divadelník Robert Lepage. Herec a režisér z kanadského Quebecu, který veze na plzeňský festival Divadlo svůj projekt 887. Mezinárodní divadelní přehlídka právě startuje a potrvá do 21. září. Lepage jako největší hvězda bude k vidění jen ve středu a ve čtvrtek.
Na jubilejním Divadle v Plzni se objeví zmrazená mrtvola, nahota i drogy |
„Toto představení jsem vytvořil už před osmi lety. Název odkazuje na číslo popisné budovy, kde jsem jako dítě bydlel. Když jsem překročil padesátku, začala mne jako herce moje paměť dost zatěžovat. Přitom ji potřebuji. Tak jsem se tím fenoménem začal zaobírat,“ vysvětluje pětašedesátiletý tvůrce, jak se dostal k otázkám zmíněných v úvodu.
„Proč je krátkodobá paměť tak křehká a dlouhodobá tak pevná?“ ptá se. Přípravy na představení jej uvrhly do vzpomínek na dětství v Kanadě šedesátých let minulého století. „Ponořil jsem se do vzpomínek na rodinu, naše tehdejší okolí, ale i sociální realitu Quebecu té doby,“ popisuje tvůrce.
 |
„Je však velice těžké zaujmout diváky něčím, co se týká jen politiky a historie, proto jsem se je rozhodl pozvat i do svého soukromí,“ pokračuje Lepage. Publikum na jevišti uvidí maketu domu, ve kterém jeho rodina bydlela.
„Nic psychoanalytického ale nehledejte. Jako dítě jste prostě dobrým svědkem situace. Nemáte právo volit, nemáte politické názory, vše sledujete naivním a někdy i dost poetickým úhlem pohledu. Přišlo mi to jako zajímavý způsob, jak vyprávět, aniž by se z toho stal nudný dokument,“ vysvětluje Lepage, jak se od dětství dostal k dobovým problémům této části Kanady.
Mluv bíle
Součástí večera bude i báseň Mluv bíle (v originále Speak White) básnířky Michéle Lalondeové. Ta navazuje na stejnojmenný slogan ze severoamerických plantáží, kde museli otroci mluvit jazykem pánů. Slogan se stal populární během konfliktu mezi francouzsky a anglicky mluvícími obyvateli Quebecu.
„Nešlo tehdy jen o otázku kultur. Anglicky mluvící Kanaďané měli navrch, byli to boháči a vedoucí firem. Francouzsky mluvící naopak působili jako levná pracovní síla. Tehdejší střety byly určitou formou třídního boje,“ vysvětluje. „Starší sourozenci navštěvovali anglické školy. Já a mladší sestra jsme chodili do francouzské. Určitá debata na toto téma se proto konala i v rodině. Viděl jsem v tom paralelu,“ dodává kontext představení 887.
„Dnešní situace je úplně jiná, Quebečané jsou na stejné úrovni jako anglicky mluvící. Současná debata se týká jen jazyka a kultury,“ vysvětluje Lepage, kterého v představení uvidí návštěvníci plzeňského festivalu jako vypravěče.
