Ve světě se výrazně zasadila o propagaci československé fotografické tvorby. Před revolucí vedla magazín Revue Fotografie, po ní působila třeba jako šéfredaktorka měsíčníku Československá fotografie a založila soutěž Czech Press Photo.
V březnu Daniela Mrázková oslavila významné životní jubileum. „Byly to první narozeniny, které jsem opravdu neslavila. Nakonec ale dopadly skvěle, protože jsem utekla na Tenerife,“ směje se a dodává: „Teď na podzim mě ale oslava přece jen nemine. Kamarádi z porot World Press Photo připravují pro mne a Boba Pledge z Contact Press Images nějaké překvapení v Budapešti. Jsme totiž s Bobem na rok, měsíc, den a téměř hodinu stejně staří“.
Loni vyšla její kniha Příběhy slavných fotografií: Skrytá tvář historie, ve kterých vypráví historii ikonických snímků. Na rozhovor jsme se setkaly na Smíchovské náplavce, kde mou původní objednávku rychle nahradil aperitiv: „Ale no tak, přece tu nebudete sedět o čaji.“
 |
Visí vám doma fotografie na zdech?
Ano, mám jich tam celkem dost.
Jaké jsou?
Nikdy bych si nevěšela na zeď fotky, kterým se celý život převážně věnuju. Tedy ty, které zobrazují bolesti tohoto světa. To bych pak asi nespala. Visí tam třeba fotografie pana Sudka, Jana Saudka, ze zahraničí třeba Yousufa Karshe, Arnolda Newmana, Ansela Adamse, nebo Miro Švolíka…
Pořizovala jste si je sama?
Jsou to dárky. Ale mnou vybírané.
V poslední době lidé čím dál více investují do umění, přímo do fotografie ale tolik ne. Čím to je?
Moc tomu nerozumím, ale řekla bych, že je to mnohem lepší než před lety. Ve světě jsou přitom vintage printy, tedy originální fotografie, dobové autorské kopie, neuvěřitelně ceněné. Obzvlášť od velkých jmen. U nás se to bohužel prozatím nerozjelo tak, jak by asi člověk čekal vzhledem k místní fotografické tradici.
Co říkáte na to, když si lidé kupují fotky třeba v nábytkových domech Ikea?
Víte co? Proč ne. Když je to dobrý obraz… Ale já sama bych vždycky dala přednost vintage printu. Možná je to snobárna? Nevím. Snad ne. Prostě, ať si každý pořídí to, co si může dovolit.
Z ikonických fotografií, které jste loni vybrala do vaší knihy, jakou byste chtěla mít doma?
Já řadu z nich už mám. Ale pověsit bych si asi ještě chtěla, i když je hodně smutná, Kočující matku od Dorothey Langeové. Je to výjev z třicátých let z USA, ze strastiplného období světové hospodářské krize: dvaatřicetiletá matka se svými šesti dětmi putuje starou rozviklanou fordkou krajinou a zoufale hledá práci, aby je uživila. Přespává v táborech bezzemků, a právě tam vznikl ikonický snímek novodobé madony, který je jedním z nejpublikovanějších snímků lidského úsilí o přežití.
„... je-li někdo povoláním reportér, tak má za úkol podávat svědectví. A to i o drastických událostech. Je-li to svědectví podáno profesionálně, divák pozná, že autor toho obrazu soucítí. Že má empatii a nejde, třeba ze senzacechtivosti, na doraz.“
Daniela Mrázková
Dá se nějak zobecnit charakter fotografií, které vás zasahují?
Musí být obsahově silné a esteticky působivé...
To je ale asi celkem individuální, ne?
Myslím, že ne. Víte, pouhá krása je pro fotografii jako médium trochu nudná. Obsah je důležitý. Ale musí být tlumočen obrazově kvalitní formou. Obsah bez formy je málo a sama forma je nuda.
Přibývá či ubývá takových fotek?
V poslední době, především díky sociálním médiím, bohužel dostávají slovo velmi amatérské, diletantské fotografie. Je to škoda. Třeba z války na Ukrajině jsem do této chvíle (rozhovor vznikal na konci května, pozn. red.) neviděla jedinou fotku, která by mě obsahově i obrazově opravdu zaujala. Ale samozřejmě je možné, že mi něco uniklo.
Drastické jsou ale dost.
Ano, ale drastičnost nestačí. Musí být podaná tak, aby vás zasáhla i něčím jiným. Citově a nejen tou hrůzou. Uvidíme za rok ve světové soutěži. Jsem zvědavá, jestli se tam objeví opravdu velká fotografie, která by se stala symbolem války na Ukrajině. Obrazovou ikonou, která se uloží hluboko do lidské kolektivní paměti a vyvstane před očima kdykoliv se toto téma zmíní.
Ospravedlňuje válka vyobrazování brutálního násilí a drastických momentů? Kdy už je vhodné objektiv sklopit?
Mluvila jsem s řadou světových fotografů, četla spoustu pojednání a jsem přesvědčena, že je-li někdo povoláním reportér, tak má za úkol podávat svědectví. A to i o drastických událostech. Je-li to svědectví podáno profesionálně, divák pozná, že autor toho obrazu soucítí. Že má empatii a nejde, třeba ze senzacechtivosti, na doraz.
Letošní VÍTĚZ HLAVNÍ CENY WPP A REGIONU SEVERNÍ A STŘEDNÍ AMERIKA: © Amber Bracken, for The New York Times;
Červené šaty pověšené na křížích podél silnice připomínají indiánské děti, které zemřely v rezidenční škole kanadského města Kamloops v Britské Kolumbii. Právě zde totiž sídlila instituce vytvořená k asimilaci domorodých dětí.
Co říkáte na to, že letos se v rámci World Press Photo rozdávaly ocenění podle teritorií?
Nelíbí se mi to. Myslím, že to není spravedlivé. Kdysi, když jsem vedla měsíčník Československá fotografie, byla jsem občas osočována z toho, že nepublikuji české a slovenské materiály v poměru padesát na padesát ... Takový přístup je ale přece nesmyslný! Hlavní roli tu musí hrát kvalita!
Takže nesouhlasíte třeba ani s kvótami na rovné zastoupení mužů a žen v podobných soutěžích?
Samozřejmě! Mně vůbec nezajímá, zda je ta která práce od chlapa nebo ženské. Mě zajímá výsledek. Kvalita. Vždycky… Ať je autorem klidně dítě!
Jak byste laika naučila rozeznat fotografii hodnotnou od bezvýznamné?
Jakmile vás citově zasáhne, to je jednoduché. Špatná fotka od tak zvaného cvakálisty prostě nezasáhne.
Kolik takových cvakálistů se pohybuje v české fotožurnalistice?
No, jsou tam... A bohužel si za to mohou redakce samy. Neměly by dávat průchod průměru či podprůměru. Neměly by publikovat snímky jen pro funkci, aby tam byly. Bohužel dnes se moc nehledí na to, jestli je někde obrazový redaktor, který hájí vizuál periodika. Přímo mě rozčiluje, jak se za každou cenu musejí ke všem textům dávat nicneříkající ilustrační fotografie. Proč? Když nemám skvělý obraz, tak ať je to bez něj!
Fotografie roku zachycuje zkázu na Moravě. Autorem je Petr Topič z MAFRA |
Takže toto nastavení fotografii podle vás degraduje?
Fotografie je od svého počátku zvláštní médium. Svébytné. Zachází s něčím, s čím ostatní výrazové prostředky nezacházejí. S prvkem reality. Se zastaveným okamžikem. Když se podíváte na ikonické fotografie, třeba v mé poslední knize, tak zjistíte, jak v nich prvek reality hraje podstatnou roli – roli očitého svědka. V okamžiku, kdy je ale právě realita apriori znevažována, což se dnes vlivem postprodukčních digitálních hrátek děje na každém kroku, tak je znevažováno i samo fotografické médium. Fotografie donedávna sloužila a myslím, že by dál v našem vlastním zájmu měla sloužit jako paměť a svědectví. Její věrohodnost byla tím, na čem si dříve zakládala. Tomu už tak dnes není.
Vnímáte něco pozitivního na tom, že je fotografie dostupná úplně všem? Že může být jejím autorem každý?
Na jednu stranu je to báječné, skvělý nástroj poznání, tvorby i zábavy opravdu pro každého, ale pokud princip zábavy převládá a dostává se i do velkých médií, tak to v pořádku není. I v tragických chvílích si někteří dokážou udělat selfíčko, a s tím opravdu nesouhlasím.
Stala se tudíž fotka tak trochu prostředkem vlastního ega?
Ano, nástrojem sebeprezentace. Bohužel často nezdravé až chorobné.
Jaký jste vy sama fotograf?
I když jsem vždycky nějaký ten fotoaparát měla, v životě jsem se za fotografku nepovažovala. Mě od začátku spíš bavilo „pracovat s fotografií“ - skládat snímky do významových celků, příběhů, vyprávět jimi...
Když jste byla na stáži v deníku Times v šedesátých letech, naučila jste se tam prý to nejzásadnější pro vaši profesi. Co to bylo?
Měla jsem štěstí, že jsem byla v bezprostředním styku s hlavním obrazovým editorem Normanem Hallem. Měl nesmírný cit pro dobrou fotografii. Sledovala jsem ho při výběru fotek, při jejich skladbě na strany a dvoustrany, hodně jsme si povídali, on si mě pak různě zkoušel, skvělá škola.
Jaký je v případě fotografie vztah teoretiků, akademiků a lidí z praxe?
Myslím, že je nejvýš důležité, aby ti, kteří učí a teoretizují, prošli pořádnou praxí. A ne, aby šli po promoci hned přednášet. Netýká se to jen fotografie, ale prakticky všech oborů. Bez toho, abych prošla praxí přece nemohu být dobrým teoretikem ani učitelem, protože nevím, jak to ve skutečnosti funguje...
Vybavíte si první fotografii, kterou jste kdy spatřila?
Určitě to byla nějaká rodinná fotka… Mimochodem rodinná alba jsou naprosto kouzelná věc.
A zakládáte je stále?
Samozřejmě, a jsem pyšná, že je máme už někdy od mého pradědečka. Na tom si člověk nejlépe uvědomí, že fotografie je hlavně paměť, jak už jsem zmínila. Paměť rodiny, národa, světa... Vidět na vlastní oči lidi, kraje, události, a to i ty dávno minulé - to je vzrušující magie!
