„Jedu na Letní filmovou školu do Uherského Hradiště,“ říkám doma a oni se diví, proč na školu, když už přece dávno pracuju. Kdysi mě to taky mátlo. Film mě začal víc zajímat, jezdila jsem už nějakou dobu do Varů, ale kouzlo Filmovky mi unikalo.
Jednou jsem ale vyrazila a od té doby jezdím. Už jsem to slyšela tolikrát, že mi to zní trochu jako klišé, ale Filmovka je pro lidi, které film opravdu zajímá. Lidé po projekcích o filmech zaujatě diskutují a tvůrci jsou divákům opravdu blízko.
Oslovit je mohou nejen na diskuzích po jejich filmech, ale třeba i osobně později na ulici nebo na pivě či slováckém víně v některém ze stánků kolem „centrálního“ kina Hvězda. Na V.I.P. zóny se tady moc nehraje.
Jedním z hostů Filmovky byl Michael Kocáb, o kterém Olga Sommerová natočila dokument.
Před každým promítáním si diváci vyslechnou úvod k filmu.
Letošní ročník oficiálně zahájila dokumentaristka Olga Sommerová s portrétem Michael Kocáb – Rocker versus politik. „Mí Hradišťané mi rozumějí,“ odpověděla později na dotaz, proč měla premiéru zrovna tady.
Na filmy se už ale čile chodilo o den dřív.
Na Filmovce, kterou pořádá Asociace českých filmových klubů, se promítají nové filmy, ale stejně důležité jsou i výběry z bohatých dějin kinematografie.
Program se tento rok věnuje Luisi Buñuelovi a Martinu Fričovi, který má letos v předsálí kina Hvězda výstavu při příležitosti 120. výročí narození. Úplně prvním filmem, který se letos promítal, byl Buñuelův film Přízraky svobody z roku 1974.
Všechno se stihnout nedá
Letos se tu promítá dohromady 180 filmů. Když jste nováčci, vybíráte zpravidla spíš filmy nové, o kterých jste třeba nedávno četli v médiích. Zasvěcení ale vybírají podle jiné logiky.
Ne, že by zanevřeli na všechno nové, ale vybírají spíše filmy, které nejsou běžně k vidění. Nebo daný film už někdy viděli a chtějí si ho připomenout na plátně. Co můžete vidět v běžné distribuci, jde na druhou kolej.
Filmovka je pro mnoho zdejších návštěvníků srdcová záležitost. „Já jsem sem jezdil už za Králíka (ředitel LFŠ do roku 2007, pozn. red.),“ říká mi kolega Roman, kterého náhodou potkávám ve Hvězdě, když mířím na Buñuelův film Él.
„Ráno jsem viděl Smarzowského Svatbu, to bylo výborný,“ líčí, než se rozloučíme. Nový film polského režiséra se stal letošním hitem.
O druhé promítání, na kterém byl Wojciech Smarzowski přítomen, byl takový zájem, že se fronta táhla daleko za Klub Kultury, kde se film o vyvražďování Židů v polské vesnici za druhé světové války promítal. Stejně velký zájem vzbudil režisér i v roce 2019, kdy se v Hradišti promítal jeho film Klér.
Diváci jsou vycvičení
Filmovou novinku Jana Švankmajera s názvem Kunstkamera přijel do Hradiště uvést Jaromír Kallista. „Je to jen 50minutová verze, tak snad to vydržíte,“ vtipkoval producent. „Oni jsou vycvičení,“ reagovala programová ředitelka Iva Hejlíčková.
Dvouhodinovou režisérskou verzi Kunstkamery uvede letošní Ji.hlava ve světové premiéře. Film představuje výjimečnou Švankmajerovu uměleckou sbírku. „Je to náš poslední film,“ řekl Kallista po projekci a svůj postoj nezměnil ani přes opakované dotazy, zda přeci jenom ještě něco nenatočí.
Do paměti se mi letos určitě zapíše kazašský film Štěstí ze sekce Východní přísliby. „Moc se omlouvám, ráda bych vám pustila film jako je Borat, ale je potřeba upozorňovat i na taková těžká témata,“ řekla v úvodu opravdu drsného filmu o domácím násilí Kamila Dolotina.
Celá léta si můžete pamatovat i špatný film, v Hradišti ale máte větší pravděpodobnost, že narazíte na ty skvělé.
„Já nezapomenu na Geparda. Šli jsme se tak trochu vyspat na tříhodinový film, protože jsme předtím pili skoro do rána, ale nikdo z nás neusnul ani na chvíli. Vyšli jsme z kina úplně v úžasu, jak to funguje,“ vzpomíná na jeden ze svých největších filmových zážitků Martin, který na Filmovku jezdí už dlouhá léta.
„Mě zase takhle dostal Strom na dřeváky,“ říká Petr s tím, že je tento italský film z roku 1978 k vidění na Netflixu.
Zpátky ale ještě na chvíli k letošnímu ročníku. Velký úspěch zaslouženě sklízí polské filmy. Působivý byl například snímek Strachy v nás režisérsky debutujícího kameramana Łukasze Gutta a etablovaného filmaře Łukasze Rondudy. Film byl inspirován skutečným příběhem umělce Daniela Rycharského.
Scenárista a režisér Bartosz Blaschke přijel do Hradiště uvést svůj film Sonáta, který vypráví příběh Grzegorze Płonky, jemuž byla až ve 14 letech diagnostikována porucha sluchu. Do té doby ho totiž lékaři považovali za nekomunikativního autistu. Płonka se později stal pianistou a skladatelem. V Polsku mu přezdívají „Beethoven z Murzasichle.“
„Když je nějaký polský film, jdu na něj vždycky i do kina,“ zaslechla jsem po projekci Sonáty od jedné paní. Druhá jí přitakala a já se ani jedné nedivím.
Filmové úkoly na doma
Filmů, které by člověk měl a chtěl vidět, je tolik, že si odveze seznam „domácích úkolů“. Ten doporučí to, ta zas tohle. Mnohé důležité filmy jde naštěstí v dnešní době internetu dohnat i během roku.
A nezapomínejme ani na povinnou četbu. Tu lze na Filmovce tradičně získat se slevou ve stánku nakladatelství NAMU. Na mě takhle doma čeká už z loňska 5 a 1/2 scénáře Ester Krumbachové a letos si domů vezu další dva knižní úlovky - Cieslarovy Kočky na Atalantě a tlustou knihu o díle filmaře Chrise Markera, jehož dokumentární film Bez slunce už mi doporučovalo více lidí.
Je toho tolik, co musí člověk stihnout! A další Filmovka už je ani ne za rok. Letošní ročník dnes zakončí film Arvéd režiséra Vojtěcha Maška.
