RECENZE: Slipknot přivezli do Prahy neproniknutelnou hlukovou stěnu

Málokdy se recenzentovi stává, aby na koncertě musel vždy po několika skladbách alespoň na chvíli prchnout před intenzitou zvuku. A to prosím vydržel i sonický atak My Bloody Valentine v Arše blahé paměti.

Jenže zatímco tehdy to bylo povznášející, očistné a dobrodružné, v případě Slipknot jen bolestivé. Nejde o to, že to bylo velmi nahlas, potíž je v tom, že ve zvukové zdi se slily všechny nástroje do nepřehledného chuchvalce, který částečně pohltil i zpěv.

Zvukově na tom nebyly nejlépe ani předkapely, ale tam se to už jaksi automaticky očekává. První umetli pódium mládežníci Vended, v jejichž sestavě figurují dva synové členů Slipknot, konkrétně zpěvák Griffin Taylor a bubeník Simon Crahan. Předvedli ničím výjimečný mix nu-metalu, drtivých blast beatů, chytlavých grooveů a občasné melodiky. Inspirace hlavními hvězdami je zřejmá, ale chlapci si budou muset najít osobitější tvář.

Druhou předkapelou byla ukrajinská metalcoreová pětice Jinjer v čele se zpěvačkou Teťanou Šmajljukovou, z jejíž hudby zbylo vinou chabého nazvučení jen torzo. Čekalo se, že Slipknot budou v tomto ohledu důraznější, což se nakonec vyplnilo až příliš.

Ántré měli maskovaní bandité rytmu působivé. Do ztemnělé arény zaburácela klasická For Those About To Rock (We Salute You), vystřídaná Get Behind Me Satan And Push countryové zpěvačky Billie Jo Spears. Pak už letěla opona s rudým logem Slipknot nahoru a za obřího jásotu se vyjevila opulentní scéna hlavních hvězd.

Psal-li před nedávnem kolega Vlček o koncertě Harryho Stylese, jehož produkci občas přehlušily ječící fanynky, v případě Slipknot by něco takového nebylo možné. Úvodní Disasterpiece byla vyhulená na max a trhala ušní bubínky. Bohužel se v té změti naprosto ztrácely jednotlivé nástroje, takže slyšet byly hlavně bicí, pak jakási změť kytar, basy a perkusí a kdesi nad tím povlával Taylorův zpěv, který rovněž nebyl z nejčitelnějších.

Je to velká škoda, neboť hudba Slipknot pracuje s dynamikou, zvraty a střihy, které ale v takto posluchačsky nekomfortním balení neměly vůbec šanci vyniknout.

Slipknot

50 %

O2 arena, Praha

28. července 2022

Podívaná to byla nicméně poutavá, Slipknot ví, jak udělat pořádnou show a Corey Taylor je muž na svém místě. Komunikuje s publikem, hecuje ho – jen ten neutuchající příval „motherfuckerů“ a dalších „fucků“ snad úplně nutný nebyl – vyptává se, kdo z přítomných je na Slipknot poprvé, neustále opakuje, jak má rád Prahu, což je samozřejmě osvědčená hra ve stylu „tohle město je nejrozjetější ze všech“.

V něčem ale pražský koncert Slipknot jedinečný byl, Corey Taylor v jedné z promluv oznámil, že nová deska vyjde „velmi, velmi brzo“, ujistil, že její název The End, So Far neznamená konec skupiny, jen jedné kapitoly a začátek druhé, a pak kapela v koncertní premiéře zahrála novou skladbu The Dying Song (Time To Sing).

Atmosféra koncertu byla elektrizující, Slipknot má věrné, až oddané publikum, které mu zobe z ruky a umí udělat pořádný kotel. Ale když si člověk vzpomene, jak přepychový, rovněž mohutný, ale křišťálově čisťounký zvuk měli Rammstein, přijde mu líto, že si v tomto případě nemohl užít podobně komplexní představení se vším všudy.