RECENZE: Jaroslav Rudiš navázal na Winterberga. V novince píše o ztrácení

Spisovatel Jaroslav Rudiš má letos v červnu padesát let, a tak se rozhodl, že to oslaví – jak jinak než novou knihou. Dal jí název Trieste Centrale a napsal ji rovnou v němčině. Stejně jako předchozí Winterbergovu poslední cestu, svůj doposavad nejrozsáhlejší román, vydaný česky v loňském roce.

Ve Winterbergovi Rudiš spojil postupy a prvky z Hrabala, Haška a třeba taky Thomase Bernharda, prohnal to svým specifickým mlýnem na dějiny dvacátého století, zdůraznil vazby mezi českým a německým, potažmo mezi tehdejším a dnešním, zdynamizoval vyprávění pohybem po železnici – a výsledkem je to nejlepší, co kdy jako autor představil čtenářské obci.

Byla by škoda tuhle pozici opustit. Takže Trieste Centrale je něco jako odštěpek, kapitola, která se do Winterbergovy poslední cesty nevešla. Anebo je to fungl nově rozepsaný motiv?

Ta knížka má na padesát stránek, a je jasně Rudišovou nejútlejší. Rozsah ale není obsah, natož dosah. Trieste Centrale se sice živí vším podstatným, co najdeme detailně rozepsané ve Winterbergovi, jehož stejnojmenný hrdina brázdí po fantazijní železnici svou Evropu v roce před první světovou válkou a stýská si po zmizelých dějinách, včetně své mrtvé manželky – ale tady je to všecko tak nějak v kostce. Hutné a intenzivní. Ne digest, prostě místo pozvolného románu dynamicky napsaná povídka, maximálně novela.

Trieste Centrale

80 %

Jaroslav Rudiš

Labyrint, 2022, 64 strany

Devětadevadesátiletý Winterberg je formát. Má v sobě málem století a chytají ho „záchvaty historie“. Vyjíždí se svou ženou vlakem na ozdravnou cestu z Berlína do Terstu, města tří živlů: německého, slovinského, italského.

Města, kde se promílají jazyky, kultury, společnosti. Kde vane od moře ostrý vítr, co mění nálady. Města, které hodně zažilo a hodně pamatuje. Podobně jako Rudišův hrdina. A tak Winterberg především vzpomíná, noří se hluboko do všeho toho, co bylo a co zmizelo – a cítí smutek a lítost. Nostalgii. Melancholii. Osamění.

Trieste Centrale má s Winterbergovou poslední cestou společného jmenovatele. Je to kniha o ztrácení. Ženy, domova, jistot, řádu. Kniha, která nevidí útěchu v realitě, a tak ji hledá v soustředných fantaziích, které generuje trochu popletená hlava hlavního hrdiny. Je to ale i kniha-bilance: na příbuznou tematickou i vypravěčskou notu začal Jaroslav Rudiš před dvaceti lety v Nebi pod Berlínem – a pokračoval v komiksové trilogii Alois Nebel. Takže Trieste Centrale jako oslava, nebo spíš průběžná bilance?