Knihu jste věnovala hrdinům pandemie. Psala jste ji během lockdownu?
Ano a jelikož žijeme v Torontu, byla to opravdu dlouhá izolace. Myslím, že jedna z nejdelších v severní Americe. A tak jsem hodně myslela na ty, kteří izolováni a v bezpečích svých domovů být nemohli: lékaři, zdravotníci... Všichni je nejdříve hlasitě podporovali, tleskalo se z balkonů, pak ale zájem opadl. Dokonce se obrátil v agresi. Nechápu proč. Moc mě to mrzelo, tak jsem se jim rozhodla obdiv a vděk dát najevo alespoň takto.
„Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“ Takto jste se v úvodu rozhodla citovat Tolstého Annu Kareninu. Proč?
Za prvé: Anna Karenina je moje oblíbená kniha. Za druhé: přesně to vystihuje příběh, který jsem napsala. Ta rodinná štěstí jsou opravdu většinou principielně stejná, neštěstí však vždy nabývá různých forem.
 |
Kromě Anny Kareniny prý máte ráda i další ruské autory a ruskou historii obecně. S jakými pocity teď sledujete události na Ukrajině?
Je to příšerné. Můžu k tomu říct asi jediné: Putin musí jít. Jinak se nic nezmění.
Když mluvíte o změně: právě neustálé změny a překvapení jsou poznávací znamení vašich románů. Plánujete všechny ty zvraty ještě před psaním nebo k vám jen tak přicházejí?
Děje se to samovolně. Nerada před psaním plánuju. Ráda překvapuju sama sebe a myslím, že právě díky tomu překvapuju i čtenáře.
Co všechno jste věděla dopředu, než jste začala psát aktuální román?
Že chci psát o sourozeneckých vztazích v krajní situaci. A tak jsem se rozhodla pro vraždu rodičů, ze které budou podezřelí. V předešlých románech jsem většinou psala o dynamice milostných vztahů a už jsem to chtěla trochu obměnit. Jde tam taky hodně o intimitu, ale úplně jiného charakteru.
Sama máte sourozence?
Ano, bratra. A je to komplikované. Asi jako všude. Vlastně neznám bratry nebo sestry, co by to měli jinak.
První thriller jste vydala až po padesátce, spisovatelkou jste však prý chtěla být od dětství. Co vás k tomu konečně přimělo?
V dospívání jsem udělala dost racionální rozhodnutí, že když okolo sebe neznám nikoho, kdo by se psaním živil, nedokážu to ani já. A tak jsem šla na práva, pracovala jako právnička... a to jsem opravdu nenáviděla. Dala jsem po nějaké době výpověď a knihám se přiblížila aspoň tak, že jsem začala učit anglický jazyk a literaturu. To už mi bylo skoro čtyřicet, měla jsem první dítě a když spalo, začala jsem konečně trochu psát. To ale ještě nebyly thrillery, psala jsem literární komedie.. pak přišlo druhé dítě, další čas na psaní a konečně se to povedlo. Pomalu.
„... mě psaní těch „temných témat“ vůbec nevyčerpává ani nezarmucuje. Možná spíše naopak.“
Shari Lapena
To máte štěstí na klidná miminka! Co ty literární komedie. Vrátila byste se k nim?
Už ne, ale určitě to byl skvělý způsob, jak se naučit strukturu příběhu, prozkoumat charaktery a podobně. Ze začátku mi třeba opravdu nešly zápletky a napětí, což je dnes vlastně trochu paradoxní, protože je to má nejsilnější stránka.
Vaše knihy jsou díky tomu skvělý materiál i pro film. Vzniká nějaký?
Filmová práva jsou prodaná k většině mých románů, žádný se ale prozatím ještě nenatáčí.
Příběhy, které píšete, jsou temné. Musíte je po psaní ze sebe nějak „setřepat“? Dodržujete nějakou psychohygienu?
A to je zajímá otázka! Protože mi to asi nebudete věřit, ale mě psaní těch „temných témat“ vůbec nevyčerpává ani nezarmucuje. Možná spíše naopak.
A je téma, o kterém byste psát nechtěla?
Nemám potřebu být brutální nebo někoho drasticky šokovat. A můj nakladatel s tím naštěstí souhlasí.
Takže severské detektivky nejsou vaše parketa?
Jo Nesbo píše úžasně, pojímá to i psychologicky, ale někdy je to kvůli těm drastičnostem na mě prostě moc.
