RECENZE: Red Hot Chili Peppers se ve studiu neomezovali, ale měli

Zpět v nejsilnější sestavě vydala kapela Red Hot Chili Peppers album Unlimited Love, potvrzující pravidlo, že méně někdy bývá více. Na hodinu a čtvrt dlouhé album neměla dost sil ani nápadů.

Red Hot Chili Peppers se opět vrátil satelit John Frusciante, vynalézavý kytarista a skladatel, který měl prsty v nejúspěšnějších albech Blood Sugar Sex Magik, Californication nebo By The Way. Formálně je tedy vše v nejlepším pořádku, kapela je na novince Unlimited Love opět v nejsilnější sestavě, navíc jí záda jistí producent Rick Rubin. 

Experimenty se zvukem, které se pod taktovkou Danger Mouse odehrávaly na předchozí The Getaway, jsou zapomenuty, tohle jsou klasičtí Red Hoti. Album je sumářem nejtypičtějších skladatelských postupů skupiny: důvěrně známé Fleovy baskytarové linky, Kiedisův odsekávaně frázovaný zpěv, Smithovy spolehlivé bicí a Frusciantova obratná kytarová hra.

Slyšíme povědomé rytmické vzorce, přítulné melodie a minimálně při druhé Here Ever After musí každý fanoušek spokojeně pokývat hlavou. Ano, přesně takhle chce svou kapelu slyšet. Vše je v pořádku a na svém místě. Stačí se pohodlně usadit v křesle a nechat se konejšivě ukolébat velkorysou porcí sedmnácti skladeb na více než sedmdesátiminutové ploše. Což je ovšem trochu problém.

Je sice chvályhodné, že skupina nechce své věrné ošidit, na druhé straně tolik nápadů, aby jimi prvně vypodložila tak masivní nálož, se jí dát dohromady nepodařilo. Unlimited Love jistě není špatná deska, v jednotlivostech je dokonce velmi slušná. Plná detailů, které stojí za to objevovat, například gilmourovské kytarové linky v Not The One a další. Jenže chybí „cosi“, co by desce vtisklo tvar a charakter. 

Na dvojalbu Stadium Arcadium přišli Red Hot Chili Pepper s dvěma hodinami muziky, kterou ale zastřešoval určitý koncept. Zde nic podobného nenajdete, písničky plynou nevzrušivě jedna za druhou a zhruba v polovině stopáže se začnete nervózně ošívat a zjišťovat, kolik minut hudby je ještě před vámi. Není tu žádný záchytný bod v podobě dvou tří jasných hitů, na které by se člověk při opakovaných posleších těšil. 

Se vší úctou k instrumentálním schopnostem jednotlivých členů, síla Red Hot Chili Peppers spočívala vždy ve schopnosti složit okamžitý hit. Na Unlimited Love ale příliš spoléhají na fakt, že hrají přesně to, co od nich fandové chtějí slyšet. Navíc se z jejich hudby stále více vytrácejí energie a šmrnc. Chvílemi Red Hot znějí jako nějaký opatrný revival pozapomenuté funkové kapely ze sedmdesátých let, viz třeba She’s A Lover.

Unlimited Love

60 %

Red Hot Chili Peppers

Na poněkud matném dojmu z alba má vinu i produkce Ricka Rubina. Svého času eso ve svém oboru, jemuž za prvotřídní desky vděčí Beastie Boys, Slayer nebo Johnny Cash, je vposledních letech spíše stínem sebe sama. Podivně „zdrcnuté“ a přeřvané produkce alb 13 od Black Sabbath nebo Death Magnetic od Metalliky dávají za pravdu prohlášení skupiny Slipknot, že dnešní Rubin je lenivým a přeplaceným dinosaurem. Zvuk Unlimited Love sice dá prostor jednotlivým nástrojům, ale celkově je poněkud plochý, suchý a zaprášený. Podobně jako hudbě samotné mu schází život a jiskra. I zde se jelo především na jistotu.

Hodina a čtvrt strávená ve společnosti téhle desky není v žádném případě ztrátou času. Kdyby nic jiného, poslechnete si vyzrálou kapelu, která, i když se jí nedostává výraznějších nápadů, neztratila schopnost psát dobré písničky. Ale ve chvíli, kdy spíš než hudbu samotnou řešíte fakt, co přesně se Anthony Kiedisovi honilo hlavou, když si nechal pod nosem narůst ten obří knír, je něco v nepořádku.