Sledovat příběh „ztraceného a znovu nalezeného“ alba Toy je stejně vzrušující jako ho poslouchat. David Bowie ho plánoval vydat roku 2001, ale vydavatelské firmě se představa znovunahraných písniček z období, kdy se z Daveyho Jonese teprve stával David Bowie, příliš nezdála.
Deska šla k ledu, posléze se objevila v pirátské podobě na internetu a teprve nyní je konečně oficiálně k mání. Jednak jako součást boxu Brilliant Adventure (1992–2001), jednak samostatně, pro sběratele krom toho také v třídiskové verzi s alternativními mixy a akustickými verzemi písniček. Jde tedy většinou o materiál, který kovaní znalci už v nějaké podobě slyšeli, ale teprve nyní ho mají k dispozici v podobě, jakou si David Bowie naplánoval.
Tématem alba je návrat do minulosti, k tradiční formě rockové písničky, hrané živoucí, plnokrevnou kapelou. Tak to Bowie po experimentálních, dusivě svíravých deskách 1. Outside a Earthling chtěl. Dávalo by to smysl, zatímco hlavně 1. Outside je chmurné a paranoidní, na Toy jako kdyby se Bowie s včerejškem v zádech nadechoval ke slunnému zítřku.
Jasno je hned v úvodní I Dig Everything. Krásně, čistě a plně hrající kapela, barevné sborové vokály a uvolněně zpívající David Bowie.
Úzkost přelomu milénia se nekoná, případně se jí čelí slokami a chytlavými refrény. Toy – v tomto případě nikoliv hračka, ale zelenáč, začátečník, v divadelní hantýrce kandrdas – je připomínkou toho, čím David Bowie také býval.
Písničkářem, který se zvolna rozhlížel po hudební scéně, nasával inspiraci – někdy nejen tu, ale to sem nepatří – a hledal svoje místo na scéně. Při vědomí, že nejvíc bude stejně oslovovat všemožné podivíny a ztracence. Instituce se z něj nestala nikdy, ani v 80. letech, kdy se ztrácel sám v sobě a v ošklivém barevném saku zval všechny na taneční parket.
Naštěstí pak našel znovu pevnou půdu pod nohama a Toy je vyloženě album pro radost, které dává smysl jak samo o sobě, tak v kontextu Bowieho diskografie. Tehdy jako dnes, sedělo by do roku 2001, je relevantní i o dvacet let později. A vyčítat mu, že nejde o žánry a hranice posouvající milník, je nesmysl.
Takové album David Bowie ani nahrát nezamýšlel. Spíše než spekulovat, co a jak se v tomto případě vyplatí soustředit se skutečně na písničky, všímat si, jak barevně jsou v nových podobách zaranžované. Vrcholy?
Nádherná je balada Shadow Man, pocházející z doby, kdy Bowie pracoval na přelomovém díle Ziggy Stardust. Skutečně je v ní něco z tehdejšího vyděděnce z Marsu, který se jakousi náhodou ocitl za Zemi.
Krásně plyne Let Me Sleep Beside You a závěrečná Toy (Your Turn To Drive), napsaná přímo pro toto album, je zadumaným, rozvážně zpívaným rozloučením. V rozplývavých konturách vidíme Davida Bowieho, jak se pomalu otáčí a se zamyšleným výrazem odchází ze studia. Doprovází ho pozvolna utichající hudba, která zní, jako by se bála toho, co přijde, až definitivně umlkne.
