Jaká bude novinka Každý má svou pravdu?
Hra Luigiho Pirandella je přibližně sto let stará, v tomto smyslu jde o klasický text, ale myslíme si, že je nadčasová, a proto i dnes stále aktuální.
Každý má svou pravduNovinku plánovalo Dejvické divadlo uvést v premiéře 24. ledna. „Navzdory našim plánům a víře, že vše dobře dopadne, musíme zrušit premiéry i všechny únorové reprízy inscenace Každý má svou pravdu,“ uvedla na Facebooku divadla ředitelka scény Blanka Cichon. Premiéra se odkládá na duben 2022. V novince v režii Michala Vajdičky se vedle Martina Myšičky objeví Klára Melíšková, Veronika Khek Kubařová, Ivan Trojan, Lukáš Příkazký Hynek Čermák, Jana Holcová, Zdeňka Žádníková a další.  |
Má poměrně velké obsazení, takže to bude to téměř celosouborovka. Režíruje ji Michal Vajdička, který v Dejvickém divadle působil jako umělecký šéf a nazkoušel zde tři velmi úspěšné inscenace, které máme stále na repertoáru.
Snažíme se společně znovu vytvořit inscenaci, která je nejenom zábavná, ale má i nějaký přesah. Jak ostatně název napovídá, jejím tématem je otázka, co je pravda a zda vůbec existuje nějaká objektivní pravda, či má každý pouze tu svou subjektivní.
Budete tam tedy nějak akcentovat dnešní dobu?
Ve smyslu nějakých konkrétních odkazů a aktualizací ne. Ale jak jsem již naznačil, mezi řádky a také v druhém plánu, se skrývá nadčasová analogie. To si každý divák najde sám a v takové míře, jak bude chtít nahlížet i další vrstvy hry.
Jak říkal Michal Vajdička, i když Pirandellova komedie může povrchně působit jako obhajoba práva na jakýkoli názor, my se v interpretaci snažíme o zvýraznění tématu konspirace jako nástroje rozdělování společnosti a odpoutávání pozornosti od podstatnějších a důležitějších věcí.
Každý má svou pravdu je součástí volné trilogie - je nějaká šance, že budete inscenovat i zbylé dva díly?
O tom jsme zatím neuvažovali, spíše ne. Ale asi si to pro sebe uzavřel Michal Vajdička, který Pirandella už dělal několikrát.
 |
V anotaci zmiňujete teorii relativity, budete s tím v inscenaci nějak pracovat?
Fyzikální teorii relativity v inscenaci přímo nenajdete. Jde spíše o relativizaci toho, co je pravda a co je skutečnost. Vy mne nějak vnímáte, já se nějak vnímám a někdo třetí mne vnímá zas úplně jinak. Každý si o tom člověku, tedy o mě, myslí to své a každý je o té své pravdě přesvědčen.
Faktem je, že v době, kdy Pirandello hru psal, byla Einsteinova teorie relativity už na světě. Nehledě na to, že v té době vznikaly základy kvantové mechaniky, což celkově měnilo celé paradigma, jak nazírat skutečnost. Takže Pirandello, mimochodem nositel Nobelovy ceny za literaturu, tím byl velmi pravděpodobně ovlivněn.
Čím je vašemu souboru práce Michala Vajdičky blízká?
Jsme stejné krve, rozumíme si jako divadelníci i jako lidi. Těší nás jeho cit pro výklad textu, vnímání situací, práce s hercem. Umí vystavět mizanscény tak, aby se toho na jevišti dělo více, než co je pouze ve slovech. To všechno jsou atributy, proč jsme rádi, že u nás režíruje. A doufám, že to není naposledy.
RECENZE: Režisér Ivan Trojan se má v Dejvickém divadle o co opřít |
Každý má svou pravdu je v této sezoně už třetí premiéra a hned na březen plánujete další...
Minulý týden u nás začalo zkoušet duo SKUTR Richarda III. Takže také „velké plátno“, jedenáct herců, postav ještě víc - v tomto smyslu by se dalo říci, že aktuální sezona je návratem k tradičním textům.
Inscenace Terapie a Vina?, to byly naopak ryze autorské projekty, vznikly již dříve, během lockdownů, jen jsme je nemohli uvést. To je efekt mnoha divadel, že v této sezoně mají mnoho premiér, tedy kusů, které „vytahují z šuplíku“.
Zmíněného Michala Vajdičku si právě duo SKUTR vybralo jako kmenového režiséra do Národního divadla.
Ano, je to zajímavá shoda okolností. Dělal jsem si legraci, že si to u nás v této sezoně vyzkouší, aby to pak mohli ve větším aplikovat v Národním. Ale to je jen vtip. Jsme rádi, že u nás mohou pracovat takhle výborní režiséři.
Dá se tedy očekávat nějaké větší souznění mezi Dejvickým divadlem a Národním?
Jak jsem říkal, lidsky i divadelně si rozumíme, ale v tuto chvíli vám neumím říct, v jaké formě by se toto souznění mohlo nějak v budoucnu projevit. Národní divadlo a Dejvické jsou přeci velmi odlišná divadla už jen svou velikostí, ale kdo ví… Osobně si ale myslím, že pro Národní divadlo byla volba SKUTRů jako šéfů činohry a Michala Vajdičky jako kmenového režiséra výborná. Mohlo by to na první scénu přinést zajímavou změnu.
RECENZE: Balet, verše, hudba. Dejvická Terapie toho míchá příliš |
Vaše divadlo letos slaví třicáté výročí založení, plánujete to nějak oslavit?
Něco určitě chystáme, ale je otázka, jak moc velké by to mělo být. Říkáme si totiž, že se nechceme příliš „koupat“ v minulosti.
Vlastně je dobré zmínit, že v režii Aleše Kisila vzniká pro Českou televizi několikadílný dokument o Dejvickém divadle, který se bude snažit zmapovat naši divadelní práci. My si ale budeme spíš klást otázky, co a jak dál.
A kromě těch obsahových věcí je ve hře možnost, že by se v blízké budoucnosti mohl zrekonstruovat sál a tím i trochu zvětšit jeho kapacita. To je zatím ve stadiu studie realizovatelnosti. Mohl by to ale být dobrý impulz do dalších sezon.
A na jaké další novinky se diváci mohou těšit?
V současné době budeme rádi, když budeme moci vůbec hrát a když se podaří uskutečnit zmíněné premiéry. Jak se poslední dva roky hrálo nárazově, spíše mnohdy nehrálo vůbec, tak nejen ty nové „covidové“, ale i ty těsně před covidem vzniklé kusy nedostaly šanci se pořádně usadit a rozeznít.
Takže nejen Vina?, Terapie, ale i Absolutno, Játra a Komplic. Bohužel ani nyní moc nevíme, co nastane v příštích dnech. Zda budou nějaké další karantény, izolace, lockdowny, kolik budeme muset zrušit představení, zda je pak budeme muset v létě nahrazovat...
Takže nic dalšího vám nepovím. My musíme být flexibilní a být připraveni „na všechno“. Kéž bychom se navrátili k normálu, kdy k nám lidé chodili bez omezení, a my mohli hrát. Ale toto přání jistě nemám jen já sám.
