RECENZE: Jaroslav Hašek zraje jako víno. Atakuje rozum i emoci

Napřesrok to bude sto let, co předčasně umřel. Loni to bylo rovné století, co začala vycházet na pokračování jeho nejslavnější prozaická práce Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Jaroslav Hašek (1883–1923) je už dekády nejpřekládanějším českým spisovatelem, úspěšnějším než Kundera i Hrabal.

Jaroslav Hašek | foto: ČT

Jeho Švejk má více než šest desítek jazykových mutací po celém světě. Ale Hašek, to není jenom Švejk, psal i jiné věci. A i ty stojí za to připomínat. O jednu takovou připomínku se právě postaralo brněnské nakladatelství Host. Kniha Moje zpověď a jiné povídky obsahuje na sedmdesát Haškových textů z let 1905 až 1923. Jsou to kusy, které se sice výrazově vyvíjejí, samozřejmě k lepšímu, ale základna je už od počátku jasná. Hašek byl bohem nadaný spisovatel a souběžně bohém, anarchista, surový mystifikátor.

Kdykoli, kdekoli, na jakýkoli motiv. A byl taky opilec. Alkohol se tu více, tu méně rozlévá snad v každém jeho textu. Toho talentu měl Hašek na rozdávání. Především talentu komického. A v rámci komiky suverénně zvládal jak ironii, tak humor i absurditu. Dovedl se vysmát druhému, sobě i celému světu. Jeho logice, řádu, tradici. V povídkách si dělal legraci z jakékoli autority: rodiny, vzdělání, státu, boha. Anebo případně i praxe novinářské a literární. Hašek si nebral servítky. Byl neomalený, drzý, vnímavý. 

Všude viděl rovnou za oponu: veškerou tu maloměšťáckou faleš, lež a přetvářku. To trapné bažení po moci, penězích, okamžiku slávy. A taky po jistotách, dostatku, klidném spánku. Proto byl ve své době silně nepopulární, proto si musel Švejka vydávat vlastním nákladem. Šel z něj strach. Protože měl nejspíš pravdu.

Dneska už je Jaroslav Hašek dávno kanonizovaný; patří do světové literatury, podobně jako do ní patří Milan Kundera nebo Bohumil Hrabal. Ostatně Moje zpověď vychází v prestižní řadě Česká knižnice, která od roku 1997 nabízí českému čtenáři pomyslné „best of“ z národní literatury od počátků po současnost. 

Není divu: Haškovy povídky jsou gejzír nápadů, skoro marnotratně rozhazované motivy, z nichž by šel postavit román. Anebo deset románů. Hašek psal sice navenek lidově, skoro brakově, stylem „jedna paní povídala“, ale obratem do svého vyprávění pouštěl intelektuálně náročnější, podvratné a mystifikační prvky. Jeho síla je právě v tom, že hranice mezi smyslem a nesmyslem, básní a pravdou, nízkým a vysokým je u něj vždycky nejistá.

Moje zpověď a jiné povídky

100 %

Jaroslav Hašek

Host, Brno 2021, 408 stran

Co víc, sotva poznatelná. Hašek bravurně zvládal řemeslo; byl sečtělý, měl fenomenální paměť i jemnou citlivost. Ať psal o Rusku, Izraeli, Rakousku, nebo Uhersku. Ať tematizoval výročí potopy světa, trampoty s nepřizpůsobivým křečkem nebo obnovování obchodních styků Číny a Sibiře. A vždycky zvládal v textech atakovat jak rozum, tak emoci; naštvat nebo nadchnout – i přimět čtenáře k přemítání.

O Haškovi se dá říct, že zraje jako víno, že nestárne, je věčný. Nepatřil do své doby, byl mimo čas. Protože bral jak rozum, tak nerozum. Protože věděl moc dobře, že síla není nikdy v centru, ale vždycky na periferii, na okraji společnosti a kultury. V každém textu se dával totálně všanc. Kdo na to má z těch, kteří přišli po něm?