Příběh skupiny Lucie je příběhem české populární hudby po roce 1989. Po několika personálních výměnách – svého času v řadách téhle kapely figuroval i Michal Penk – vykrystalizovala klasická sestava David Koller, Michal Dvořák, Robert Kodym a P. B. Ch.
Zprvu si s ní veřejnost i hudební kritika nevěděla rady. Je to pop? Asi ano, když jí hit Šrouby do hlavy dodala dvojice Petr a Pavel ORM, zodpovědná mimo jiné za písničku Můj čas ze seriálu Sanitka. Je to rock? Ještě ne, Kodymova kytara se zatím hlásí o slovo jen nesměle, byť s příslibem věcí nadcházejících. Je to generační výpověď? Nepochybně, což bylo nejdůležitější. „Už se nechcem nikdy vracet tam, kde nám bylo mizerně,“ hřímal David Koller za bicí soupravou a nálada v publiku vibrovala nadšením, souzněním a porozuměním.
Oheň, Dotknu se ohně. O to šlo. Kodym si hrál na Iana Astburyho z The Cult, zpívající bubeník Koller, tahoun a dříč, zpěv frázoval podle rytmu, nikoliv podle melodie, Michal Dvořák to celé tmelil a baskytarista P. B. Ch. byl talisman, roztomilý mimoň, bez něhož by skládačka nebyla úplná.
Lucie přišla s čerstvým zvukem, zdravou drzostí a popovými melodiemi, natřenými na zemitém rockovém chlebu. Chtěla zamést s normalizačními hvězdičkami, což se jí podařilo náramně. V její hudbě byl dravý sexappeal, žhavá erotika, vášeň a cit. Občas i kýč, ale upřímně míněný.
Probírka více než pětisetstránkové fotografické knihy vrací zpět vzpomínky. Znovu je tu vekslácko-novoromantická image první sestavy, pletené svetry, dlouhé kabáty, vlny a patky na hlavách, plísňové džíny a džísky. Postupem let přibývaly šátky s lebkami, prodlužoval se vlas i vous, drsněla i hudební řeč.
Fotky z té doby jsou syrové, spontánní, autentické. Lucie v té době spolupracovala s Ivanem Králem, bez něhož by se sotva vydrápala na vrchol jménem Černý kočky, mokrý žáby, hrála před Rolling Stones, fotila se s Václavem Havlem, hudebně přispěla do filmového debutu Vladimíra Michálka Amerika, dvojka Kodym & Koller se objevila ve snímku Akumulátor 1 režiséra Jana Svěráka. Dotkli se ohně, dotkli se hvězd. Ochutnali vrcholy i pády.
V tuzemském hudebním rybníčku platili svého času za nejmrštnější štiky. Jejich rozchod byl hořký, návrat kontroverzní. Fotografie z comebackových turné a koncertů jsou vycizelované, zachycují bombastickou scénu hodnou „klasiků“. Nejsou v nich ale otřískané kulisy, život a spontaneita let devadesátých.
Lucie v době alba EvoLucie zdinosaurovatěla a pozbyla někdejší lehkost. Zbytečně důraznými vykřičníky a hřmotnými prohlášeními ostatně místy těžkne i doprovodný text z pera hudebního publicisty Honzy Dědka, což občas působí komicky, viz například jeho urputné zvolání: „Důležitější jsou vzpomínky, které zůstanou; některé z nich se dokonce staly legendami, zejména z počátků kapely!“ Důraz je ale v tomhle případě naštěstí kladen na fotografie, které leckdy ve zkratce povědí víc než tři odstavce textu.
