RECENZE: Nevlastní bratr, trenér, myslivec. Trvalé Znásilnění pod kůží

Filmařsky žádná sláva, spíše publicistika než dokument, ilustrační záběry slušně řečeno na draka. Jenže projekt Znásilnění pod kůží, který ČT po úterní premiéře reprízuje ve čtvrtek, patří k výjimkám, jež se na řemeslné dovednosti nemusejí ohlížet.

Z dokumentu Znásilnění pod kůží | foto: Česká televize

Plně si vystačí s výbušným tématem, zvláště když režisérka Kateřina Hrochová našla tři ženy, které se odhodlaly o svém případu promluvit: veřejně, s odhalenou tváří, včetně věcných podrobností.

Právě střízlivá formulační věcnost, s níž oběti líčí své zážitky, účinkuje daleko silněji než ve vypjatém podání sebelepších hereček. Oč přesněji vystižený detail, o to mocněji pak totiž pracuje divákova představivost a vnímavost.

Jednu zneužíval už od jejích šesti let o deset roků starší nevlastní bratr. Druhou, slibnou juniorskou atletku, také už coby školačku její trenér. Třetí, tehdy studentku, znásilnili dva muži. 

„Oba byli statní, jeden pracoval u policie, druhý byl myslivec. Střídali se na mně, jeden zepředu, druhý zezadu. Zkoušela jsem se bránit zuby, řekli jenom něco v tom smyslu, že mrška kouše. Pak už jsem se soustředila pouze na jediné, vydržet a přežít,“ zaznělo ve zpovědi.

Otupělá odevzdanost, takzvané zamrznutí či zatuhnutí těla, jež vede k mýtu, že dotyčná málo vzdorovala, tudíž jako by souhlasila, vysvětlují odborníci ve Znásilnění pod kůží typickou sebeobranou organismu. 

Boří také jiný vžitý klam, tedy že tradiční násilník je náhodný cizí chlapík číhající ve křoví. Přitom podle statistik se osmdesát procent pachatelů všech znásilnění rekrutuje z blízkého okolí oběti.

Právě tam se účinnost faktických svědectví ještě násobí. Třeba výrostek zneužíval nevlastní sestřičku „doma u babičky“, v prostředí, jež by pro dítě mělo být nejvyšší zárukou bezpečí. A když po letech utrpení promluvila? „Otec mi řekl, že bratrovi zničím život, matka mi dlouho nevěřila, až se pak zeptala v jeho školním kroužku, kde podezření potvrdili a oznámili to.“

Podobně se ke vzpouře odhodlala sportovkyně, na závodech ve Státech: i tam ji trenér provázel a nutil k sexu. „To byl statečný krok,“ slyší v pořadu pochvalu – ale trauma tak zdaleka neskončilo; naopak.

Samostatnou kapitolu Znásilnění pod kůží totiž tvoří martyrium, kterým si ženy projdou poté, co svůj případ oznámí, leckdy horší než předešlá fyzická újma.

Mnohahodinové výslechy včetně nepřípustných stereotypů, zda nebyla opilá či vyzývavě oblečená, vedou i zkušenou policistku k přiznání: „Sama bych hodně přemýšlela, jestli bych své znásilnění oznámila, protože tu praxi znám.“ Také z úst jiných specialistů se opakuje stesk, že paradoxně „znovu týráme a vláčíme oběť, zatímco pachatelé většinou odcházejí s podmínkou“.

Jak se vyšetřování a soudní líčení protahují, obžalovaní odvolávají a tresty se jim snižují, psychika žen se nadále zhoršuje. Vede k sebepoškozování, aby přebily vnitřní bolest, k pokusům o sebevraždu a pocit viny nesou i matky obětí, protože i když nemohly ničemu zabránit, „pořád je to vaše dítě“.

Znásilnění pod kůží

65 %

Režie Kateřina Hrochová, ČT 2021

Ve finále Znásilnění pod kůží sklouzne k aktivistickému volání po změně systému, na kterém se ještě úmorněji podepisuje všeobecná obrazová vata snímku – nástěnky, listování v knihách a spisech, záběry na budovu Policejní akademie. 

Nicméně vycpávky v pozadí se z paměti brzy vypaří, kdežto tři aktérky se v ní usídlí natrvalo. Podobně jako citovaný nechutný blud, že se vlastně nic nestalo, protože „tu díru už v sobě stejně měly a jinou jim přece neudělal“.