Nestává se příliš často, aby světoznámá dramatička napsala hru speciálně pro tuzemskou regionální scénu. Liberecké Divadlo F. X. Šaldy se takovým úspěchem může pochlubit. Izraelská autorka Hadar Galronová se nejvíce proslavila hrou Mikve, kterou v roce 2008 zinscenovalo Národní divadlo s Ivou Janžurovou a Taťjanou Medveckou. U nás se hrálo více jejích her, tou nejnovější jsou ovšem Moje první židovské Vánoce, které se minulý pátek v Liberci dočkaly v režii Petra Svojtky světové premiéry. „Odvedli dobrou práci. I bez znalosti češtiny jsem všemu rozuměla,“ pochvaluje si jednapadesátiletá izraelská autorka, scenáristka a herečka.
Jak se stalo, že jste napsala hru speciálně pro české divadlo?
Jsem velice intuitivní, jdu tam, kam mne srdce vede. A srdce mne zavedlo právě sem (smích). Jiné vysvětlení zní, že jsem potkala lidi, kteří byli blízcí mé duši a mým nápadům a že jsem získala podporu izraelského velvyslanectví. Moc se jim líbila synopse. Pak už jsem to musela jen napsat. To se mi vlastně děje neustále: nadchnu se pro nějakou myšlenku, následná synopse osloví i někoho dalšího a až pak mi dojde, že teď to vlastně všechno musím sepsat.
Moje první židovské Vánoce jste tedy psala speciálně pro liberecké divadlo?
Ano. Pozadí celého příběhu se ostatně v Liberci odehrává.
O čem hra pojednává?
O normální české rodině. Pokud tedy něco takového jako normální rodina existuje. V této rodině dojde o Štědrém večeru ke konfliktu mezi generacemi. Babička totiž odhalí, že je Židovka, kterou jako dítě v časech holokaustu skrývali. A nyní se rozhodla, že chce být jako Židovka pohřbena, což členy rodiny úplně rozhodí. A každého trochu jiným způsobem.
Druhá generace totiž vyrůstala v popření svého původu. Za časů komunismu o tom nechtěli nic vědět a nezajímalo je to. Ovšem třetí generace odkojená emočně a politicky svobodným světem se mohla sama sebe ptát po své identitě a takové klíčové zjištění jim doplnilo skládanku. Tím pádem dochází ke střetu mezi generacemi. Vnoučata mohou svoji identitu budovat, zatímco střední generace nikoli. Obzvláště jedna z tet je přesvědčená komunistka, té takové odhalení naopak identitu narušuje.
Kde jste našla inspiraci?
Děj hry je fikce, ale založená na mnoha reálných příbězích. Inspirovala jsem se sedmačtyřiceti rozhovory, které jsem vedla s českými Židy. Případně židovskými Čechy, záleželo, jak se sami definovali. Dozvěděla jsem se neuvěřitelné příběhy.
Co jste si vyslechla?
Mluvila jsem třeba se dvěma studenty, kteří se o svých židovských kořenech dozvěděli sotva před rokem. Jeden mladík si po takovém zjištění změnil jméno a vlastně úplně vše. Stal se zbožným a rodina s ním zcela ztratila kontakt. Takže taková náhlá zjištění opravdu dokážou rozdělit rodiny. A já se snažila tento fenomén prozkoumat.
Kolik času to všechno zabralo?
Všechen průzkum a rozhovory zabraly něco přes rok. Kdykoli jsem měla nějaké představení mimo Izrael a cestovala třeba do USA, Velké Británie nebo Německa, tak jsem se vracela přes Prahu, abych mohla udělat další interview. Režisér Petr Svojtka a překladatel Jiří Janků u toho vždy byli se mnou. Našli respondenta a domluvili místo setkání. Takhle se ke mně všechny ty příběhy dostávaly. Vždycky si pak říkám, vybrala jsem si to téma já, nebo si vybralo ono mne? Odpověď neznám, ale vím, že mi ty příběhy přišly doslova ke dveřím. A tam jsem je nemohla jen tak nechat.
S jakými pocity budou diváci z představení odcházet?
Předně jsem se nesnažila nikoho soudit. Představení podle mne otevírá takovou Pandořinu skříňku ve zdejší společnosti. Někteří lidé se považují za osobnosti otevřené mysli, ovšem taková nečekaná zjištění toho dokážou změnit mnoho. Chtěla jsem, aby si české publikum uvědomilo, že tohle je pro mnoho zdejších lidí opravdový problém.
Ovšem nejen zde, i v Polsku, Maďarsku či Rumunsku. Skrývání vlastní minulosti vede pouze k potlačování emocí a těžkým myšlenkám, které se pak přenášejí na další generace. Ty pak žijí pod emočním stresem, aniž vlastně vědí proč, aniž vědí cokoli o minulosti svých rodičů či prarodičů. Takovéhle emoční zavazadlo, které se jako jed přelévá do dalších generací, mne fascinuje.
Jak lidé reagovali na premiéře?
Už o pauze za mnou přišly dvě ženy. Jedna měla v očích slzy a vyprávěla mi, že tohle je přesně její příběh a že ho dosud svým dětem neprozradila. Druhá pak říkala, že ač není židovského původu, zcela se s příběhem identifikuje, protože její rodiče byli přesvědčení komunisté. Což byla zase skrytá historie její rodiny. Představení tedy vedle židovství vypovídá obecně o tom, odkud pocházíme a kam jdeme.
Může hra rezonovat na Západě?
Když jsem na textu pracovala, v New York Times vyšel příběh o někom, kdo své židovství tajil a čerstvě prošel „coming outem“. A tohle se stalo v USA, kde komunismus židovství nijak nepotíral. Online verze představení byla v předpremiérách nabídnuta židovskému publiku právě ve Spojených státech a byla hned vyprodaná.
Čím vás oslovilo české divadlo?
Především vidím něco speciálního v celé zemi. Zmocnila se mne v dobrém slova smyslu. Líbí se mi zdejší atmosféra, zdejší lidé a především jejich příčetnost. Možná to zevnitř tak nevnímáte, ale když sem přijedu zvenku, vidím, že Češi vědí, jak žít. A můj dialog s českým divadlem je opravdu docela dlouhý, už od dob, kdy Michal Dočekal režíroval Mikve. Ráda vzpomínám i na práci herečky Diany Šoltýsové v představení Tajemství. Líbí se mi obecně imaginace, se kterou jsou čeští divadelníci schopni zhostit se jakékoli realistické hry.
Mají naše země něco společného?
V Izraeli je velice populární Švejk a jeho pohled na svět. Slyšela jsem, že když byli za druhé světové války Češi nuceni pracovat v nacistických továrnách, tak pracovali velice, velice pomalu. „Nechceme být oběti, ale ani nechceme spolupracovat.“ To je přístup, který mají podle mne Češi i Židé společný. A tam někde možná vzniká ten prostor pro skrývání skutečné identity.
