RECENZE: Čekání na novinku zpěvačky Martiny Topley-Birdové se vyplatilo

Byla u toho, když bristolský trip hop nabízel svá nejskvělejší díla. Tradice pozvolna stavěné atmosféry, dunivých rytmů a vláčných melodií se Martina Topley-Birdová nevzdala ani na novince.

Martina Topley-Birdová vystoupila s Massive Attack na jejich pražském koncertě (Tesla Arena, 21. června 2010) | foto: Tomáš Martínek

Britská zpěvačka Martina Topley–Birdová proslula účastí na klasickém stylotvorném debutu triphopového pionýra Trickyho Maxinquaye nebo na albu Heligoland žánrově spřízněných Massive Attack. Spolupracovala rovněž s kapelami Gorillaz, Prodigy či Markem Laneganem. Její sólová diskografie čítá čtyři alba, přičemž aktuální Forever I Wait vyšlo jedenáct let po předchozí Some Place Simple.

Topley-Birdová nikam nespěchá, což se týká nejen vydávání desek, ale i hudby samé. Dvanáct skladeb na novince je rozvážných, zadumaných a zšeřelých. Nikoli depresivních či vyloženě temných. Nepřekvapí, že se na albu podílel člen Massive Attack Robert Del Naja a že Forever I Wait vkusně a účelně vzývá ducha bristolského trip hopu.

Je tu mnoho valivé dubové rytmiky, účelně se pracuje s minimalismem. Vše zbytečné je odřezáno, jde se přímo k jádru věci. Skladba Love se drží jednoduchého, místy jen tušeného rytmu s letmými útržky zvuků. Funguje to skvěle.

Forever I Wait

75 %

Martina Topley-Birdová

Album stojí stejnou měrou na písničkách jako na pečlivé produkční práci. Skladby jsou sestavené z mnoha zvukových ploch, které se vzájemně respektují, nepřekrývají se a nechávají volně dýchat to nejdůležitější, totiž zpěv.

Martina Topley-Birdová mnohde spíše šeptá, některé pěvecké linky jako kdyby nedozpívávala, jinde její hlas dychtivě lapá po hudebních podkladech, tvaruje si je dle svého. Je to dokonalá symbióza, díky níž je Forever I Wait autentickou, plně prožitou a barevnou hudbou. Sdělné popové melodie vyrůstají z masivního zvukového podkladu, který jim zajišťuje odolnost a trvanlivost.