RECENZE: Kterak Vilém Čok humor ztratil a na tancovačce zabloudil

Nekryjí-li Vilému Čokovi záda skvělí instrumentalisté a skladatelé, působí jako nahý v trní. Jen na potrhlostech se stavět nedá, chce to mít i odpovídající repertoár. Ten se bohužel na albu 4 kruhy, zrealizované s doprovodným tělesem Bypass, nekoná.

V kontextu tuzemské rockové scény byl Vilém Čok braný jako milý výstředník, hýkající enfant terrible, kterému to ale vždy slušelo v rámci kapely než na sólové dráze. Jak v Pražském výběru tak v Nové růži působil vždy jako vítaný energický živel, který dával celku nenapodobitelný a jedinečný pel lehce hysterické ztřeštěnosti. 

Největší problém alba je archaičnost. Těžkopádný heavy rock, notně načichlý venkovským tanečním parketem, kterým se Vilém Čok prezentuje, je prostě v roce 2021 passé.

Nikdo po něm samozřejmě nechce, aby lapal trendy a pokoušel se o něco, co mu hudebně není vlastní, ale přijít s mnohokrát slyšenými kytarovými riffy bez jakéhokoliv momentu překvapení nebo spontánnosti je prostě málo. Týká se to i textů, viz píseň Já Terminátor, která by byla relevantní snad v 90. letech.

Čokovým trademarkem, vedle zmíněného vřeštivého zpěvu, z něhož ale na albu zůstalo už jen torzo, byl vždy nadhled a humor. Nijak sofistikovaný, víceméně jdoucí po první signální. Někdy se trefil, jindy vzbuzoval spíš rozpaky. Na 4 kruzích platí bohužel druhá možnost.

Jakože legrační blbinka Vajíčko je záležitost na jeden, dva poslechy, ale naprostým faux pas je poslední položka Kterak Vilém, jdouce pacifikovati kytaráka svého Míšu, do tajemna prostor nezemských zabloudil. 

4 kruhy

30 %

Vilém Čok & Bypass

Nejde o písničku, ale o jakýsi Čokův mluvený výstup s „aktuální“ pointou.

Zdlouhavý, nevtipný, trapný. Těžko jej odposlouchat napoprvé, opakované přehrávání je vyloučené. Kromě natahování stopáže neexistuje jediný důvod, proč se ocitl na desce. A abychom lament dovedli do hořkého konce, v názvu je chybně použitý přechodník, správně má být Kterak Vilém, jda pacifikovati...

Roky jdou, zpívá se v refrénu stejnojmenné písně, v níž Vilém Čok vypočítává strasti spojené se stárnutím. Co včera působilo jako osvěžující a pikantní koření, je dnes bohužel už strnulá šarže a nostalgická vzpomínka na lepší časy.