„Chci, aby si lidé rozšířili obzory a přestali se bát věcí, kterým nerozumějí,“ říká Bruno Ferrari, což je alter ego Samira Hausera, frontmana kapely Vanessa.
První, co při poslechu desky zaujme, je váš „boratovský“ anglický přízvuk. Hádám, že je to celé záměr a že Bruno prostě nemůže zpívat se správným akcentem…
Já jinak mluvit neumím. Od malička jsem mluvil anglicky jen se svými arabskými bratranci a ten přízvuk už jsem se neodnaučil. Ale máte pravdu, k té postavě „frajera z východu“ se to asi hodí víc než nějaká snaživá anglická výslovnost.
Když si uvědomím, že Bruno je také jedna z figur Sachi Barona Cohena, zapadá to do sebe. Jaký máte vztah ke Cohenově humoru?
Nemá hranice, což mi vyhovuje. A chápu, že nevyhovuje lidem, kteří se berou moc vážně. Takže ano Cohena mám rád, i když druhý díl Borata už mi přišel jako nuda, mnohem raději jsem měl třeba seriál Who Is America?
S jakým záměrem jste před lety postavu Bruna Ferrariho stvořil?
Kdysi jsme měli s několika přáteli show, které jsme říkali Zlatá Kozačka. Potřebovali jsme do ní určitý typ interpreta, a tak vznikl Bruno Ferrari. Takový ten člověk „všude jsem byl, všechno znám, všechno jsem tam sežral a vyšňupal“. Ta postava naši show přežila a vlastně mě svým způsobem posedla. Těžko se to vysvětluje, je to jako kdybych otevřel dveře něčemu, co jsem tak úplně ve svém životě nechtěl a teď si s tím musím nějak poradit. Desky vydávám vlastně hlavně proto, abych toho netvora nějak zabavil.
Jak se vám podařilo sehnat baskytaristu Fernanda Saunderse, známého díky spolupráci s Lou Reedem?
Upozornil mě na něj producent desky Moimir Papalescu. Napsal jsem Saundersovi na Facebook a on přijal moji nabídku na spolupráci. Bydlí v Ostravě, z nějakého důvodu se mu v Česku líbí už od chvíle, kdy sem poprvé přijel v 90. letech právě s Lou Reedem. V každém případě tak jako on by to tady na bezpražcovou basu nikdo zahrát nezvládl. Původně mě ani nenapadlo, že by tam něco takového sedlo, ale jsem milovník kapely Japan a Davida Sylviana, a tak jsem si řekl, že to vyzkouším. Klaplo to.
Jak se s ním spolupracovalo?
On má jednu zajímavou vlastnost, že vám ty basové linky rád bručí do telefonu tzv. „na hubu”. Musel jsem se v tom nejdřív trochu zorientovat. Jinak spolupráce probíhala skvěle, nahrál vždycky tři různé riffy a já si vybíral. A když jsem desku dodělal, napsal, že se mu album hodně líbí a jestli bychom mu neudělali dvě skladby na jeho sólové album. Včetně textů. Stihl jsem bohužel jen jednu.
Jak se v Brunových spárech ocitla televizní moderátorka Zuzana Tvarůžková?
Seznámili jsme se v nějaké televizní kuchařské show, kde jsme spolu závodili v krájení cibule. Pak jsem ji vzal na jeden homosexuální mejdan, kde ji hlavní homosexuál plácal po zadku, protože si to prý chtěl vždycky v životě zkusit. Byl to dobrý večírek. No a pak mi její máma poslala nějaké její nahrávky, kde Zuzana zpívá, a já ji na základě toho pozval do studia. Je to hrozně fajn holka, skvěle zpívá a má sexy hlas.
Na jednom hudebním serveru proběhla v diskusi pod článkem o vaší nové desce pěkná debata. Jeden z diskutujících pravil, že si ji nekoupí, protože není psychopat. Řekl byste, že děláte hudbu pro psychicky narušené jedince?
Já a moji kolegové děláme hudbu, na kterou tady lidé nejsou moc zvyklí. Nejde mi jen o to, aby se lidé při mé produkci bavili, ale hlavně o to, aby si rozšířili obzor a přestali se už konečně bát věcí, kterým nerozumějí. To, co dělám celý život a co mě nejvíc naplňuje, je rozšiřovat hranice vnímání a ukazovat Čechům věci, které si zatím neuměli představit. Vypustit je z těch klecí, kam by nejraději zavřeli i všechny ostatní. Osobně mám rád věci, které překračují hranice, jsou zvláštní, ale zároveň elegantní a „glamour“.
Většina mých oblíbených interpretů neměla v Česku nikdy koncert, a to mluvím o hvězdách jako je třeba Marc Almond nebo The Cramps. Existuje „dobrý špatný vkus“, „špatný špatný vkus“ a „obecný vkus“. Já mám rád „dobrý špatný vkus“ a ten tady také zastupuju. S každým svým projektem se snažím mířit na jinou skupinu lidí. S Brunem mluvím hlavně k dívkám a ženám, protože tady pro ně nikdo nic podobného nedělá. Hudební jazyk, kterým se v Česku mluví k ženám, je strašně urážlivý. Jako kdyby mluvili na duševně postižené dítě. Jak k tomu přijdou inteligentní holky, když uslyší náhodou rádio? Ale vrátím se k původní otázce. Takže ano, moje produkce je vhodná i pro psychicky narušené jedince. Pro koho ale moc vhodná není, jsou omezení jedinci.
