RECENZE: Wohnout slaví čtvrtstoletí novým albem, ovšem bez velkého jásotu

Kapela Wohnout má pětadvacet let od založení a na oslavu sobě i fanouškům dopřála album s typicky wohnoutovsky střeleným názvem HUH! Hudební náplň je ale v kontrastu s ním poněkud usedlá.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.

Sledovat interpreta Wohnout

Při této příležitosti by se chtělo společně s pomocným učitelem Václavem Poustkou z Dobytí severního pólu „alespoň několika slovy zhodnotit, poděkovat a tak“, ale na oficiality si čtveřice Honza a Matěj Homolovi, Fenek Steiner a Jirka Zemánek nikdy nepotrpěli, byť s jejich osobitým viděním světa by je citát zvěčnělého klasika Járy Cimrmana jistě neurazil.

Nicméně alespoň letmý pohled zpět si dopřát můžeme, neboť cesta, kterou někdejší rozjivenci z dob alb Cundalla a Zlý noty na večeři, kteří kosili fanoušky hitovkami jako Banány, Čo poudala stara mama nebo Sej-ko-No-Pí, byla celkem dlouhá a plodná. Ne snad, že by novinka HUH! znamenala její konec, ale je evidentní, že Wohnout už neběží ozlomvaz ke každé občerstvovací stanici, ale kráčejí spíše zvolna, krokem vyrovnaným. Jinými slovy, kdo čeká, že si na těch patnáct nových písniček divoce zapaří, bude poněkud zklamán.

„Tak co/dneska se mi nechce vůbec nic/ a to mi jde lehce,“ zpívá se v písničce Kocovina a tento verš jako kdyby do značné míry charakterizoval náladu celého alba. Wohnoutům jako kdyby se do hraní a skládání opravdu nechtělo, zároveň ale deska nezní upachtěně nebo křečovitě. 

Wohnout nikdy nebyli „velcí“ skladatelé, zpěváci nebo instrumentalisté, byť se jim občas podařil opravdu chytlavý riff nebo refrén. Popularitu si získali jednak nezaměnitelným „ševelo-mluvo-zpěvem“ bratrů Homolových, jednak osobitě frázovanými texty plnými hříček, nonsensů a legrácek. Hudebně to nikdy nebylo kdovíjak originální těleso, ale, jak už bylo řečeno, hity Homolové a spol. napsat uměli.

S léty a přibývajícími deskami se ale neměnný mustr postupně vyčerpával a dnes Wohnout znějí dost tuctově a usedle. Pořád mají sympatie, hlavně proto, že se neberou vážně a zároveň se neuchylují k upocenému „dělání srandy“. Jenže co naplat, invence se jaksi nedostavila a Wohnout na HUH! jede na volnoběh. Skladby postrádají šmrnc a jiskru, stojí na omletých postupech a není mezi nimi jediná, která by měla sílu zvednout ze židle.

HUH!

50 %

Wohnout

 Zaprášený diskotékový rytmus v Umění vážně není něco, kvůli čemu by se člověk těšil na další poslechy. Následující Pistolka snad v představách tvůrců má být jakýmsi pomrknutím do luhů ska, tedy alespoň ve slokách, ale zůstalo jen u zbožného přání. A Tercie už jede ve vyloženě líbivých rádiových vodách. V zásadě nic proti, znít to v éteru místo jistých raději nejmenovaných spolků a individuí, ale důvod k jásotu to v žádném případě není.

Bylo by nespravedlivé nařknout Wohnout z toho, že už neblbnou jako kdysi. Naopak, je to důkaz toho, že mají soudnost a uvědomují si, že jejich huličsko-skejťácký přístup k věci by v roce 2021 působil trapně a nepatřičně. Potíž je v něčem jiném – kapela se pohybuje v úzce vymezeném prostoru, v němž se nedá příliš manévrovat. 

Stylové kotouly by byly nežádoucí, nezbývá než se snažit o dospělejší a usedlejší projev. Což se vlastně svým způsobem i podařilo, HUH! není nic, za co by se kapela musela stydět. Jenže to pořád zní jen jako variace na něco, co už Wohnout několikrát nabídli na předchozích albech. Nicméně, pořád je to práce kapely, pro kterou je důležité, že za těch pětadvacet let ani jednou nezměnila sestavu.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.

Sledovat interpreta Wohnout