RECENZE: Karel Gott si v knize Má cesta za štěstím vystavěl pomník

Stejně jako se několik příštích let v Česku nenarodí další Karel Gott, nevznikne nejspíš hodně dlouho žádná srovnatelná knižní autobiografie jako Má cesta za štěstím. Je to definitivní shrnutí a uzavření Gottovy v kontextu české i slovenské populární hudby bezprecedentní kariéry.

Objemná kniha zvící sedmi set stran je vypravená tak, aby se dobře vyjímala v knihovně každého znalce a milovníka Mistrova života a díla. Už při letmém prolistování je jasné, že je za ní ohromný kus práce, který odvedl nejen sám Karel Gott, ale i další spolupracovníci a zpěvákovi blízcí, včetně manželky Ivany.

Zklamáni budou ti, kteří dychtí po senzacích a pikanteriích, už v předmluvě Gott dává jasně na srozuměnou, že nic podobného v knize nenajdete - „nikdy to nebyl můj záměr, ani styl“. Upozorňuje rovněž hned zkraje, že napsal SVÉ vzpomínky. „Někteří aktéři z mé knihy mohou tvrdit, že ’to přece bylo jinak’, to však budou JEJICH vzpomínky. S tím už nic neudělám. Já si to pamatuji takto. Po svém.“

V těch pár větách leží klíč k tomu, co následuje na dalších mnoha stránkách. Vše vylíčené a popsané je nahlíženo optikou Karla Gotta jako nejen českým národem milovaného pěvce, který by za své publikum dýchal a aplaus davů je mu vším. Pečlivě udržovaná image spořádaného profesionála, který si pečlivě hlídá každou na veřejnosti i v tisku pronesenou větu, není prakticky ničím narušena ani zde.

I kolem choulostivých témat jako anticharta se chodí opatrně. Zpěvák sice přiznává, že se nechal zlomit, a ujišťuje , že by se mu spalo mnohem lépe, kdyby se nenechal „ukecat k řečnění“, vzápětí se však poněkud ukřivděně vyhrazuje proti obrazu Gotta jako normalizační hvězdy. Ale připouští, že sedmdesátá léta pro něj byla dobou složitou, ale zároveň velmi hezkou. 

V kapitole, kde popisuje následky pokusu o emigraci, se pak člověk neubrání úsměvu, když líčí, jaké „útrapy“ musel snášet. Po turné v tehdejším Západním Německu a Švýcarsku byl například nucen koncertovat v Sovětském svazu, Polsku či Maďarsku. „Lidé nemají ponětí, co jsme museli podstupovat a jaké hry bylo zapotřebí hrát s tváří pokerového hráče,“ píše Gott a o pár stránek dál nadšeně vykládá, jaké bylo v Sovětském svazu báječné, srdečné a odvázané publikum. 

Vskutku perzekuce jako hrom. Jenže to byl Karel Gott. Ve věcech mimo hudbu a zpěv někdy beznadějně naivní, zřejmě dost snadno manipulovatelný. Opakovaně na stránkách pamětí tvrdí – a není důvod mu nevěřit – že jeho hlavním cílem bylo rozdávat svými písněmi lidem radost.

Nikdy nechtěl svou tvorbou nikoho znejistit, dotýkat se citlivých témat, přimět k zamyšlení. Zpíval o lásce, pečlivě dbal na to, aby v refrénech měl co nejvíce dlouhých samohlásek a byl přesvědčen, že pokud se něco líbí takovému množství lidí, je to dobré. Odvážně nazýval některé své hity „kultovními“, přičemž evidentně neznal pravý význam tohoto slova, a s nelíčeným údivem se stavěl k tomu, že si někdo dovoluje jeho práci kritizovat.

Nutno přiznat, že proti negativním recenzím se vymezoval nikoliv slovní inzultací příslušného autora, nýbrž činem. Když se mu nelíbilo, co v Melodii napsali o desce Country Album Karel Gott, poslal ji do Nashvillu Jo Walkerové, ředitelce countryového festivalu, kde krátce předtím vystupoval. Její reakce, že se jí album líbí, mu jako satisfakce stačila.

Má cesta za štěstím

50 %

Autor Karel Gott

Má cesta ke štěstí je příběh Karla Gotta, sepsaný typickým zpěvákovým vyjadřováním. Při čtení se neubráníte tomu, abyste si některé věty a pasáže v duchu nepřeříkávali jeho typickou dikcí. 

Gott na veřejnosti hovoříval poněkud rozvláčně, opatrně a tímhle stylem napsal i svou knihu. Je z ní znát, že se úzkostlivě dbalo na každé slůvko, až se z ní vytratil život. Chybí zkratka, odstup, občas ironie, výraznější pointy.

Gottův životní příběh je samozřejmě atraktivní, nabitý událostmi, tedy už z principu láká ke čtení a nemůže úplně nudit. Zároveň však tak, jak je převyprávěný, nedokáže strhnout. Možná kdyby si k psaní přizval rovnocenného partnera, případně oponenta. Takto si Karel Gott postavil pomník. Efektní, ale uvnitř prázdný.