RECENZE: „Božská inspirace“ nestačila. Na sólovce Lucii Cifarelli je i vata

Koncept alba I Am Eye je slibný - zavzpomínat pomocí písniček na důležité okamžiky dosavadního života. Většinou se to zpěvačce kapely KMFDM povedlo, ale jen tam, kde tepe elektronika a neruší trochu humpolácké kytary.

Zpěvačka Lucia Cifarelli | foto: archiv zpěvačky

Zpěvačka Lucia Cifarelli je doprovodnou vokalistkou německé industriálně-rockové kapely KMFDM a také manželkou jejího tahouna Saschi Konietzka. Na otázku, jak zní její druhé sólové album I Am Eye, se tím pádem nabízí odpověď – jako KMFDM. Zvlášť při vědomí skutečnosti, že pan manžel své drahé choti desku spoluprodukoval. Tak jednoznačné to však není.

Určitá podobnost tam samozřejmě je – přidat do úvodní napumpované taneční Girls Like Me trochu kytar a malinko údernější beat, jsou z toho KMFDM jak vyšití, ale jde o podobnost formální, nikoliv obsahovou. Luciina deska stojí sama za sebe, má vlastní koncepci i směřování. „Každou písní vzdávám poctu stěžejním okamžikům mého života, od dětství až do současnosti,“ prozradila zpěvačka ještě před vydáním a dodala, že se při práci na albu cítila „božsky inspirovaná“.

Zprvu to tak opravdu působí, úvodní šlehu vystřídá rovněž povedená To Be Alive, v níž silně rezonuje německy chladný přístup k elektronice. Vše se žene neúprosně kupředu, Luciin hlas má to pravé kouzlo. Poslouchá se to náramně, ale už u třetí Kiss & Tell se deska zadrhne. Rytmus poleví, ke slovu se dostane nepříliš nápaditě zaranžovaná kytara a skladba zní jako tuctový elektro-rock. Lehce potemnělá aura je tatam a vrátí se zase až v mnohem působivější Last Of Me.

I Am Eye

60 %

Lucia Cifarelli

S I Am Eye je to tak trochu ode zdi ke zdi. Nadupanou jízdu střídají rozpačitá místa, ale obecně se dá říct, že mnohem víc to Lucii sluší v ryze elektronických skladbách. Kdykoliv dostane prostor kytara, padá desce řetěz a zabředá do vod tuctovosti. V Command se vyloženě plácá odnikud nikam, je to asi nejslabší věc na albu. U ní se dá hovořit o jakémsi slepém střevu KMFDM. Naopak výborná je Get It – moment, kdy se sloka nenápadně a bez varování zlomí v nádherně klenutý refrén, je nejlepší napoprvé, ale ani při opakovaném poslechu neztrácí nic z působivosti.

I díky němu nakonec převažují pozitiva, nicméně pár bezkrevných kousků tu přece jen je a oči před nimi zavírat nelze.