Začátek sezony, konec sezony, prázdniny či letní hraní. Premiéra, reprízy, derniéra. Minimálně posledních třicet let jelo české divadlo v jasně vymezených kolejích. Ze zaběhnutého stereotypu je stejně jako celou společnost vytrhl až loňský začátek pandemie. Následující dvě velké pauzy bez diváků se musely logicky projevit v dramaturgických plánech. První změna je čistě provozní: při nesmlouvavém uzavření scén se na všechny novinky nedostalo.
„Opakovaně jsme museli premiérové tituly přesouvat a některé se nám poštěstilo zahrát třeba jen dvakrát nebo třikrát, takže to bereme jako nové tituly také. V první části sezony 2021/22 máme tedy připraveno třináct premiér, na kterých všechny čtyři soubory pracovaly nebo stále pracují od konce loňského roku,“ hlásí z Národního divadla moravskoslezského jeho ředitel Jiří Nekvasil.
„Některé tituly se přesunuly, některé úplně zmizely. Zatím musím říct, že se nové nevynořily…,“ reaguje šéfdramaturgyně pražské Činohry Národního divadla Marta Ljubková. Zároveň tak naráží na druhou rovinu, kterou může pandemie dramaturgické plány ovlivnit.
Bude se po covidu hrát jinak? Nemají diváci po prožití nezvyklého roku plného neveselých statistik dost depresivních témat? Chce se vlastně někdo nadále zaobírat apokalypsou či minimálně dystopickou budoucností?
To by nám nestačilo
Ljubková však nesouhlasí, že by rok a půl s covidem ovlivnil výběr témat natolik, že by Národní divadlo muselo ze svého repertoáru vyškrtnout nějakou konkrétní vizi.
„Takto se to zjednodušit nedá, vybírání titulů u nás v Činohře ovlivňuje řada faktorů a otázka „aktuálnosti“ je dost komplexní,“ odhaluje. „Divadlo, zejména tak velké jako to naše, nenasazuje titul podle toho, jestli je zrovna o nějaké nemoci nebo o ubohosti některých politiků. To by nám nestačilo. Umění existuje v určitém čase – v jednom o něm přemýšlíme, v jiném ho připravujeme, v dalším ho budeme reprízovat, to vše musíme brát v úvahu. Nikdo neví, jaký bude svět za pár měsíců – jak ho má divadlo předvídat? Můžeme se snažit dělat to, co děláme co nejpoctivěji, nejodpovědněji a s největším ohledem na současnost, víc k tomu asi nelze říct,“ uvažuje dramaturgyně první scény. Ani Nekvasil nenachází žádný konkrétní titul, který by covid vyřadil z moravskoslezských plánů.
Faktem nicméně je, že se velké množství inscenací poslední roky právě problematiky apokalypsy dotýkalo. Ať už ve formě změny klimatu, společenských posunů či s tím souvisejících politických témat. Budou tyto motivy po covidu na ústupu? „Naše dramaturgické plány jsou plné apokalypsy – tak dlouho jsme o ní hráli, až přišla, v případě inscenace Stát jsem já či Koncové světlo to bylo více než věštecké…,“ souhlasí Ljubková v narážce na poslední činoherní premiéry, kde první vykreslila neveselý svět budoucnosti a druhá se zaobírala tématem smrti a její intimity.
„Konec, zánik, nový začátek, odpovědnost za to, co žijeme, to jsou témata, která se bytostně dotýkají řady lidí, proč by se jim divadlo mělo vyhýbat? Někdy jde spíš o konec manželství, jindy o konec civilizace, ale permanentní změna je podstatou života nás všech,“ upozorňuje šéfdramaturgyně na trvající nadčasovost neveselých témat. Myšlenku, zda Činohra Národního divadla nyní zvažuje více optimistických témat, tak rázně odmítá.
Záběr z představení Stát jsem já ve Stavovském divadle
Programově vyhýbání se depresivním tématům zavrhuje i Nekvasil. „Divadlo v divákovi vyvolá nějakou katarzi, jde o emoce. A ty se dostaví jak skrze humor, tak skrze dojemné příběhy nebo drama. Divadlo je dobré nebo špatné a dobrá témata dobře zpracovaná zarezonují v divácích vždy,“ shrnuje ředitel Národního divadla moravskoslezského.
„U nás samozřejmě mají komedie své místo a hrajeme inscenace, které se drží na repertoáru více než deset let a lidé je vždy vyprodají. Ale kvalitní divadlo, které rezonuje s dneškem a které diváky osloví, nemusí být prvoplánově jen komedie,“ dodává k myšlence, zda si nyní diváci nezaslouží programově optimističtější program.
Jste smyšlenou postavou
Jistou změnu v plánech, i když ne tímto směrem, lze vysledovat z obecnější úvahy uměleckého šéfa brněnské Činohry Národního divadla Milana Šotka: „Žijeme v dramatické době. Paradoxně jsme se do ní jako společnost „propadli“ v okamžiku, kdy se „drama“ z českých jevišť spíše vytrácelo,“ přemýšlí.
Silný důraz na nedramatické divadlo se podle něj snažil navodit iluzi, že „dramatické“ prožívání světa patří minulosti a že člověk již nemá důvod nahlížet sám sebe v mezních situacích.
„Samotné slovo drama má svůj původ v řečtině, kde se jeho obdobou označoval jistý specifický způsob lidského jednání, které přímo souviselo s rozhodováním. Pokud jste se v minulém roce nemuseli v souvislosti s virovou epidemií ani jedenkrát rozhodovat, jste smyšlenou postavou „nedramatického“ světa,“ nadhazuje Šotek a potvrzuje, že prožitek posledního roku „nemohl neobnovit naši citlivost pro drama a náš nový dramaturgický plán z toho bezezbytku vychází“.
Neoddiskutovatelnou změnu přinesl covid, co se nových formátů týče – divadelní filmy, audiowalky. „Jsou plnohodnotnou součástí našeho repertoáru, a máme v plánu je jak uvádět dál, tak iniciovat vznik nových,“ potvrzuje Ljubková.
Trailer k jednomu z nejlepších počinů „covidové“ tvorby první scény:
