RECENZE: Komu je vlastně určen školometský Dvojí život jedné strany?

Dvoudílný dokument Dvojí život jedné strany, jehož první část v pondělí uvede ČT, se může hodit dejme tomu maturantům. Tedy pokud u něj unudění neusnou.

Klement Gottwald při Vítězném únoru 1948 | foto: archiv

Protože generaci, která se o dějinách Komunistické strany Československa učila ještě povinně, kromě změněného ideologického hlediska nic nového nepoví, a klíč, jak zaujmout nezasvěcené, tvůrci nenašli - respektive nejspíše jej ani nehledali.

Ve dvou kapitolách, od vzniku strany v roce 1921 do převzetí moci v únoru 1948 a poté až do pádu režimu v roce 1989 - se hraje obyčejný školometský dějepis. 

Střídá černobílé ilustrační záběry z archivů, obecný komentář, tradiční mluvící hlavy historiků, z nichž občas vypadne zajímavější detail. Třeba že za první republiky volily komunisty zejména nečeské národnostní menšiny včetně Němců nebo jak dovedně strana využívala vedle médií například státní svátky.

Především se však - alespoň v první části - popisují více všeobecné historické události a souvislosti než detaily ze života strany, natožpak konkrétních straníků. Na zákulisí - a že by mohlo být atraktivní - téměř nedojde. 

Líčení zůstává povšechně neosobní, kromě audiozáznamu zpovědi Marie Švermové nebo již notoricky známé citace z poslaneckého vystoupení Klementa Gottwalda, že „do Moskvy se chodíme učit, jak vám zakroutit krk“.

Zkrátka si zopakujeme, co se stalo, ale už chybí, kdo, jak a proč za tím konkrétně stál.  Pouze s výjimkou dobového svědectví o pozadí klíčového rozhodnutí, které na konci války nepustilo americké jednotky na pomoc Praze.

Dvojí život jedné strany je prosté, přímočaré učivo ve filmařsky nezáživné podobě, především však projekt bez jasného adresáta. Že od založení Komunistické strany Československa uplyne letos v květnu sto let, je zjevně jediný důvod, proč snímek vznikl, ale komu je vlastně určen, už neřeší.

Kdo snad komunisty stále ještě volí, nebude nikterak zdrcen odhalením, že od počátku hlásali násilí jako prostředek k dosažení svého cíle, totiž světové revoluce.

Dvojí život jedné strany

40 %

Režie Tereza Bernátková

Kdo pro ně naopak slabost nemá, sotva najde důvod ke sledování žákovského opáčka zahrnujícího krach na newyorské burze, Mnichov či jmenný seznam sympatizantů z řad intelektuálů a umělců.

A jak to s třídním bojem dopadlo, vědí jedni i druzí, aniž by museli zapínat televizi. O žádná převratná překvapení nepřijdou.