Herec Martin Finger se narodil na prahu normalizace, éru, kdy se odehrává Slovo, tedy osobně nezažil.
Dověděl jste se z filmu něco, co jste o dané éře doposud neznal? To ani ne. O historické znalosti tady nešlo. Vpád okupačních vojsk je v jedné scéně za okny spíše tušený. Následky jsou však v příběhu pro jeho hrdiny všudypřítomné a vůbec praktiky komunistického vládnutí jsou zde plíživě odporné – tak, jak to oni uměli. Jako Husákovo dítě jsem byl krmen lží, že nám bratři přijeli na pomoc. Až mi jednou maminka vyprávěla, jak coby mladá holka hrozila na přijíždějící ruské tanky a v zoufalství brečela. Nemohl jsem si tento fakt jako malý klučina srovnat v hlavě, protože máma byla ta nejhodnější žena v mém životě a když už na někoho hrozila, musela k tomu mít vážný důvod. Z hodných osvoboditelů se tak stali zlí okupanti a ideologická masírka pro mě začala mít první trhliny. Tu máminu zaťatou pěst jsem si při natáčení Slova několikrát představil. Ten vzdor jsem pak přetavil do své postavy.
Můžete zkoušky, jakým konec 60. let vystavuje hrdiny Slova, přirovnat k jiným, současnějším krajním situacím prověřujícím charaktery? Zkouškou charakterů procházíme neustále. Tento osobnostní vývoj (nebo regres) je po většinu času skrytý a děje se pod vlivem každodenních maličkostí. Čas od času ale přijde větší mezník, křižovatka a to, jak se zachováme, utváří naši budoucnost. Pokud mám zabrousit do žhavé současnosti, zkouškám pevnosti charakterů jsou vystavováni například všichni premiérovi muži. Zmiňuji to proto, že jsou všem na očích a do jisté míry ovlivňují kvalitu života nás všech. Přál bych si, aby lidé ve veřejných funkcích měli osobnostní, morální kredit. Vážím si těch politiků, kteří se nebáli a nebojí říct svůj názor, i když kvůli tomu přijdou o své posty. Je hrozné, že praktiky připomínající dobu před rokem 1989 se už zase nepokrytě uhnízdily v naší novodobé politice. Odvážných lidí, pro které je normální nelhat a nekrást a kteří se proti aroganci moci postaví, je už zase potřeba víc a víc.
Váš hrdina je pevný, zásadový, morální člověk. Jak se dá taková postava ztvárnit, aby nepůsobila mramorově, svatě, papírově až nesympaticky?Především k postavě přistupuji jako k lidské bytosti a ta, jak známo, má své klady a zápory. Už fakt, že každý ty klady a zápory vidí někde jinde, vytváří bezbřehý rybníček postojů, názorů a výkladů. Pro někoho být pevný, zásadový a morální je prázdný pojem. Bez lidí, kteří tohle v sobě mají, by se ze světa stalo místo, kde bych rozhodně žít nechtěl. Úkolem pro herce je zahrát nositele velkých hodnot a pravd jako člověka z masa a kostí. A to pro mě paradoxně znamená, že hledám jejich podobu stejným způsobem, jako když hraju zločince a gaunery. Při práci na roli obracím postavu naruby, na kladné hledám její slabiny a temné stránky, na záporných postavách se snažím dopátrat něčeho dobrého. Nic lidského mi nesmí být cizí. Aby postavy byly živé, musím rozkrýt konkrétní důvody a motivace pro jejich jednání a tohle potom vložit do originálního těla, které má své pocity a myšlenky a způsoby chování a vyjadřování. Doufám, že pak kladní hrdinové nejsou mramorově svatí a nešustí papírem. To by samozřejmě jejich sdělení uškodilo. Když mají co říct, byl by hřích to neživým plakátovým ztvárněním zabít.
Kladl jste si při natáčení otázku, zda mají generace, které komunismus nezažily, morální právo soudit své předky za strach a ústupky? Kladu si ji neustále. Otázka odsudku někoho druhého, když nejsem v autenticky totožné situaci jako on, je velmi komplikovaná a bolestivá. Nechci šmahem někoho za nějaké činy odsoudit, snažím se ho pochopit. Ale zároveň se bojím, abych neomlouval neomluvitelné. V jiné situaci je člověk, který se například s bezprávím konfrontoval bezprostředně. V takovém případě nemůžu namítnout ani půl slova, když ten člověk z dnešního pohledu selhal nebo udělal ústupek, protože jsem to nezažil. Žiju v mnohem bezpečnější době, než byla ta za socialismu. Každý máme svůj osud. Ale tohle je jenom teoretizování. Ve svém životě jsem měl pár příležitostí udělat, nebo neudělat ústupek. Jsem rád, že to nebyly situace, kdy by šlo vyloženě o život. Ale šlo o zásadní momenty, které nasměrovaly můj život právě určitým směrem, protože mé rozhodnutí bylo zrovna takové, jaké bylo. Možná to, jak jsem se zachoval a neustoupil a nenechal ze sebe udělat hadr, malinko vypovídá o mých dispozicích pro horší případy. Nevím, jak statečně bych se v kritičtější chvíli zachoval, ale moc si přeju, aby to nebylo zbabělé a abych si pak sebe nemusel nevážit.
Režisérka šla cestou dlouhých nepřerušovaných záběrů. Mění hercovu práci vědomí, že třeba dvouminutovou scénu může opakovat desetkrát?Vyžaduje to ještě větší koncentraci než obvykle a hospodárnější zacházení s energií, která s postupujícím natáčecím dnem odchází. Taky to víc zabolí, když uděláte chybu na konci dlouhatánského dialogu a máte pocit, že to všechno předtím, co se třeba zrovna povedlo, šlo tou chybou do háje. Tento způsob práce, kterým Beáta Parkanová natáčí filmy, má blízko ke hraní na divadle. V jednu chvíli se pustíte dolů po sjezdovce a děláte vše pro to, abyste se nevymleli. Ale ještě lepší je, když si to užíváte. I takové okamžiky s Beátinou režií navzdory její náročnosti zažívám.
Točilo se za covidu, tedy za přísných pravidel na jedné straně a v prázdných ulicích na straně druhé. Co se vás dotýkalo víc? Dodržování přísných pravidel beru jako nutné zlo. Radost mi to rozhodně nedělá, ale bezprecedentní doba si žádá i bezprecedentní opatření. Neustálé šťourání v nose, dušení se pod rouškou, všudypřítomná sterilita a opatrnost, to není nic tak hrozného, co by mi mělo zásadně vadit. Problémy na natáčení to dělá především produkčním, kteří to musí všechno zajistit. Předělávat natáčecí plán kvůli karanténám, jak je dnes běžné, ale u Slova naštěstí nemuseli. Horší je to s nemožností dát si s kamarády v hospodě víno a pokecat. Byl jsem před pandemií zvyklý být skoro denně s lidmi, je to součást mé práce. Za odpočinek ale považuji možnost být spíše sám. Jsem introvert, přesto teď po tom roce můžu říct, že lidská společnost chybí i mně. Ale když kráčím prázdnými ulicemi, když jdu v noci po Václaváku, kde není ani noha, nějak zvráceně se mi ten dystopický pohled líbí. Asi proto, že vím, že to jednou skončí a zase nastane blázinec. Jako taková pauza v hektickém životě mi to nepřijde úplně špatné. Ale souhlasím, že už je to trochu dlouhé a jednotvárné. I náš rozhovor by byl úplně jiný, kdybychom si normálně povídali v kavárně.
