Pookřál jsem a hned se cítím na pětaosmdesát, hodnotí Suchý čas bez divadla

Zjišťuji, že mnohé z mých starých her mají dobrou myšlenku, kterou jsem jen nedokázal rozvinout, vysvětluje Jiří Suchý nynější divadelní práci. Čas bez divadla jinak využívá k načerpání sil a přiznává, že se mu po jevišti už zastesklo. Se Semaforem toho chystáme hodně, slibuje.

Nadále trvající divadelní bezčasí si mohou milovníci slavné scény, kterou zosobňuje Jiří Suchý, zpříjemnit řadou Pramínek hlasů ze Semaforu. Dvakrát do měsíce divadlo na internetu zveřejňuje vybrané hudební scénky ze své dlouhé historie. Sám Jiří Suchý nyní pracuje na nové verzi svých dvou dřívějších kusů. A nejen to.

Pramínek hlasů ze Semaforu

Epizoda první

Co nyní chystáte se Semaforem?
Chystáme toho hodně. Smůla je jen v tom, že pořád jen chystáme. První, s čím chceme vyrukovat, až covid pomine, je koncert nazvaný Konečně!!! Bude velmi komorní, protože zkoušet rozsáhlou akci dnes dost dobře nelze. Obsazení tudíž bude Molavcová a Suchý, tři naše slečinky se svými saxofony a trombonem, a rytmická sekce semaforského orchestru. Dále máme před sebou ještě jednu premiéru kabaretního představení Černá kočka – Bílý pes. Ono to vlastně už premiéru mělo, ale na tu jsme směli pustit do sálu pár lidí s rouškami a po dvou dnech přišel zákaz a bylo po slávě. Takže tuto druhou premiéru, kterou chceme uskutečnit, budeme považovat za první.

Plánujete nějak veřejně slavit podzimní devadesátiny?
V říjnu se k mým narozeninám má uskutečnit trapnej koncert. Budu se při něm tvářit jako oslavenec, ale ve skutečnosti budu oběť. Už léta se prohlašuju za notorického neslaviče, aniž by to bylo akceptováno. Jsem s tím už smířen a beru to jako pokání za to, že už je mi tolik.

Jak to vypadá s dlouho odkládaným muzikálem Nižní Novgorod?
Několikrát odloženou premiéru chystáme na 3. prosinec. Nižní Novgorod jsme rozezkoušeli před půldruhým rokem, ale místo premiéry přišel koronavirus a ten měl jaksi přednost. Tentokrát už snad k jeho uvedení dojde a ujišťuji vás, že dozná velmi výrazných změn oproti jeho uvedení v roce 1992.

Vraťme se ale ještě k létu. Jak moc plánuje Semafor hrát, pokud to situace dovolí?
Máme dohodnuto několik koncertů pod širým nebem. Jestli k nim skutečně dojde, nelze předem říct. Třeba bude pršet.

Píšete nyní něco nového pro divadlo?
Chystám staronové představení hudební komedie Poslední štace, kterou jsme hráli v roce 1968. Jde o další obnovenou hru a jsem si vědom, že to může budit dojem, že se Suchým to jde s kopce, přestal psát a provádí jednu exhumaci za druhou. Rád bych ale zdůvodnil proč: Když listuju ve hrách, které jsem kdysi napsal, zjišťuju, že mnohé z nich mají dobré jádro a i dobrou myšlenku, kterou jsem tenkrát nedokázal rozvinout. Nebo že hra byla pro svou dobu dobrá, chodilo se na ni, ale dnes vidím, že skýtá ještě možnosti, které jsem objevil teprve teď, s mnohaletým odstupem. A jelikož jsem vlastně ještě žijící autor, aspoň se to o mně říká, mám možnost to, co je ve hře napovězeno, dopovědět. Tak proč bych to neudělal? Dojít k premiéře by mělo zjara 2022.

Ve Středočeském muzeu v Roztokách chystají výstavu vašich plakátů a fotografií. Co jinak tvoříte po umělecké stránce?
I pražská Galerie Smečky chystá na září mou výstavu a já pracuju na velkém grafickém triptychu, kterým bych se chtěl blejsknout a předvést, k čemu jsem za život dospěl. Triptych jsem zhotovil a bylo to hrozný. Nicméně poučen jsem ho začal tvořit znovu a to se právě děje, a jestli to ještě nezkazím, mělo by to být dobré. Kromě toho jsem se dvěma přáteli natočil, jen tak po amatérsku, dlouhý dokument o armádě a s Českou televizí chystám jeden kratší o humoru.

A co se týče vaší spisovatelské činnosti?
Dokončil jsem a nakladateli odevzdal knihu Klaun to zkouší znovu, což je volné pokračování knihy Klaun si povídá s Bohem. Horší je to s korespondencí. Kupí se mi tu stovky dopisů a já odpovídám mnohdy i s ročním zpožděním. Takový dopis začíná omluvami, a ty jsou mnohdy delší než samotný jeho obsah. Díky karanténě, kterou jsem si uložil, jsem mohl přečíst pár knih, ke kterým jsem se v minulých letech nedostal.

Jaká je vlastně tak dlouhá pauza od divadla? Loni jste glosoval, že první jarní karanténa na vás má paradoxně blahodárné účinky a že jste stihl vyřídit spoustu restů. Jak to vnímáte letos, kdy trvá už více než půl roku?
Nerad bych se rouhl, děs z covidu vnímám, ale musím říct, že přišel do doby, kdy jsem se cítil už hodně unavený. I uložil jsem si tvrdou karanténu a přede mnou se rozestřely blahé časy. Mohl jsem dělat, co jsem zrovna chtěl, a ne co jsem zrovna musel. Mělo to blahodárný vliv, pookřál jsem a dneska se cítím, jako by mi bylo pětaosmdesát. Kdyby se mi občas nezastesklo po divadle, chtěl bych se v tomto stádiu nacházet dál.