Na Žižkově má Lucie Drdová galerii, která nese její jméno, už devět let. V minulosti působila mimo jiné v Muzeu moderního umění ve Vídni nebo berlínské Jiří Švestka Gallery. V rámci nově vzniklé neziskové organizace chce podporovat současné umělce a jejich tvorbu, v tuzemsku i zahraničí.
Název fondu odkazuje ke svatému Lukášovi, patronovi umělců a řemeslníků. Kdo by měl být patronem umělců dnes?
V současnosti může být skrze své instituce patronem umění stát. Může podporovat umění formou akvizic, grantů či jiných prostředků. Pak je tu ale samozřejmě privátní sektor, který bude vzhledem k situaci čím dál důležitější pro vznik nového umění. Nahrává tomu pandemie, kvůli které se pravděpodobně státní podpora umění ještě více sníží. V zahraničí hrají soukromí investoři, respektive mecenáši stěžejní roli v podpoře umělců už dlouho – stačí se podívat do Německa, Velké Británie nebo USA. Myslím si, že v Česku si jejich důležitost začínáme opravdu uvědomovat až v poslední době.
Řeší umělci, kdo si kupuje jejich díla?
Někteří více, jiní méně. Jsou tu i tací, kteří svá díla odmítají prodávat. Diskuze o původu peněz, na kterou narážíte, samozřejmě probíhá a jisté rozpaky či otázky tu budou vždy. V posledních letech některá zahraniční muzea začala vypovídat smlouvy sponzorům z řad farmaceutických firem nebo těžařských společností, protože se vůči nim čím dál větší množství umělců vymezuje. Já ale zmíněným privátním sektorem měla na mysl spíše individuální sběratele. Například u nás v galerii vždy umělec ví, komu se jeho dílo prodává a klient má ve většině případů zájem se s umělcem setkat. Vnímám jako stěžejní, aby se budoval kvalitní vztah s místními sběrateli dlouhodobě; nejen nyní, kdy se málo cestuje a ubylo mezinárodních událostí.
Kritizujete, že v Česku dosud „nedošlo k definici statusu umělce a jeho životní reality“. Co si pod tím má laik představit?
Je to myšleno zcela prakticky. Pandemická krize ukázala, že státní instituce nemají zcela jasnou představu, kdo reálně je v Česku umělcem. A tím nemyslím jen výtvarníky. Neexistují data, která by poukazovala například na to, že to jsou lidé s takovým či takovým příjmem, vzděláním, živnostenský listem nebo hlavním pracovním poměrem pracující v tom či onom oboru. Jde o profesní a životní realitu těchto lidí. Umělci nejsou jen ti, kteří pracují jako OSVČ. Mnozí mají běžné zaměstnání a k tomu ještě tvoří, mají náklady na materiál či uskladnění děl.
Je jejich situace v okolních státech lepší?
V Německu například existuje instituce, která sdružuje spisovatele, hudebníky, umělce a další. Na základě znalosti jejich životní reality jim pak dokáží vyjít vstříc – úlevami, výhodnějšími odvody daní a podobně – mnohem více. Proto se také v Německu, když přišla pandemie, dokázalo kultuře pomoct rychle a efektivně. Samozřejmě toto ale není problém, který by se týkal jen umění, zajisté trápí i mnoho dalších odvětví. Zároveň vnímám nedostatky i na naší straně, kdy se výtvarná scéna nedokáže „funkčně“ institucionalizovat a komunikovat svá stanoviska s ministerstvem kultury.
Nezačíná tento problém už na uměleckých školách?
Částečně ano, studenti by se měli více učit profesionální sebeprezentaci, která je zcela stěžejní pro chvíli, kdy opustí akademickou půdu. Také by měli vědět, jaké mají další možnosti po studiu nebo jak požádat o tvůrčí stipendia, rezidence a podobně.
Z dobročinné aukce Umělci umělcům (2020)
Pomáhá dnes umělcům v prezentaci či prodeji i Instagram?
Je to velice funkční nástroj, skvělá platforma pro sdílení – rychle se dozvíte o tom, co se kde vystavuje, jaká nová díla v ateliérech vznikají… ale jestli se na něm někomu daří pravidelně prodávat, to si jistá nejsem. Ptala jsem se několika úspěšných umělců, kteří navíc ještě tvoří díla „esteticky příjemná“, která na dané platformě dobře vyzní, a všichni se shodli, že prostřednictvím Instagramu se jim prodávat výrazně nedaří. Sice mají spoustu sledujících, ale prodávají primárně přes svého galeristu.
Jak moc pandemie zasáhla vaši galerii?
Galerie funguje dál, ale už na podzim jsem se rozhodla, že v tomto režimu, kdy se můžeme jen trefovat do slotů, kdy je povoleno vystavovat, dlouhodobě fungovat nelze. Všechny zúčastněné strany tím trpí. V roce 2021 proto nemáme stálý výstavní program. Náš výstavní prostor na Žižkově si dočasně pronajala AVU, která kvůli vlastní rekonstrukci potřebovala nové místo pro výstavní činnost. Sběratelům jsme nadále k dispozici, komunikujeme s veletrhy a máme v plánu pořádat akce mimo klasické výstavní prostředí, až nastane příhodnější období.
Dokázala byste nějak definovat vztah Čechů k umění, ke kultuře obecně?
Mrzí mě, když slyším, že umění nemá jasnou prioritu v naší společnosti. Zrovna pandemie ukázala, jak se nám kulturní hodnoty ve formě hudby, knih nebo i virtuálních prohlídek galerií staly útěchou i únikem. Myslím si, že divadlo, hudba nebo literatura byly v české společnosti vždy upřednostňovány před výtvarným uměním. Dnes již existuje mnoho edukativních programů, kdy se už malé děti přirozeně pohybují ve muzejním prostředí, vnímají výtvarné umění bezprostředně a vytváří si k němu přirozený vztah.
Na jaře rozdáte za fond první stipendia, šestkrát 65 tisíc korun. Jak se v této složité situaci hodnotí, kdo si je zaslouží?
Jednoznačně jsme nechtěli sami určovat, kdo je víc či méně zasažený. Proto jsme zvolili komisi, která posuzovala pouze splnění předepsaných kritérií. Přihlásilo se 21 umělců a umělkyň a teď se bude losovat. Nejedná se ale o stipendium ve smyslu tvůrčího grantu, stipendisté jej mohou využít téměř bez omezení na své životní výdaje. Jediné, co požadujeme, je zpětná zpráva, jak jim finanční prostředky pomohly.
